Jedno mi zastavilo. Byla to dodávka skupiny Toto Nono, ve které většina této kapely seděla a kterou řídil baskytarista, kterému nikdo neřekl jinak než Baron. Že mě na nádraží vezme, ale nejdřív vyhodí ostatní a aparaturu ve své zkušebně. Na nádraží mě vezl sám. Přišla řeč na moje budoucí studium konzervatoře. "Hlavně se tím moc nenechej zblbnout!", mi říkal bez známky nadsázky či ironie. Je to dávno, a tak si jeho přesná slova nepamatuji. Vím ale, že mi vysvětlil, že se ocitnu na instituci, která se mi bude snažit vzít všechno, čemu on říkal "poctivé muzikantství", věci, jakými jsou improvizace, spontánní hra a tak podobně. Vyslechl jsem jej. Kdybych jej bral příliš vážně, byl bych měl o cestě, na kterou jsem se vydal, pochyby už tehdy.
V září toho samého roku jsem na konzervatoř nastoupil. Můj profesor byl velmi přísný, předcházela jej pověst pedanta. Díky jeho přísnosti, pedagogickém umu a důslednosti se ze mě stal violoncellista. Díky tomu, že jsem jej bral vážně, jsme po celé čtyři roky na konzervatoři prožívali téměř bezproblémový vztah. Cvičil jsem šest, osm hodin denně, přehrál si ruku, a pak znovu cvičil šest hodin denně. Mnohokrát jsem ale o smyslu toho všeho zapochyboval a trvalo mi několik dalších let, kdy jsem se ve vlnách vracel k poznání, že hudba je vlastně radostí.
Nyní jsem tady. Ocitám se mezi lidmi tvořícími místo hudby ego, kterým se ale náramně daří, mezi hudebními nadšenci bez kouska soudnosti a utekl jsem před profesionály bez kouska radosti z hudby. Snažím se najít syntézu mezi Baronovou tezí a antitezí mého profesora. Mezi bezprostředním muzicírováním a precizním provedením. Nejde o kompromis. Nejlepší hudebníci všech žánrů, sólisté vážné hudby, dobří jazzmani, folkloristé i rockoví hráči musí umět obojí. Proč jsem tak často nucen muset si vybírat?
Jsem na dobré cestě. Našel jsem na ni několik lidí, kteří mě v mém stanovisku podporují. Preciznost a bezchybnost je podmínkou stejně jako prožitek a radost. Jedno bez druhého není ničím. Člověk pocházející z prostředí vážné hudby je veden k oceňování a snahy dosáhnout prvního. Prozření, že to není to jediné, je obzvláště bolestivé, lze-li mu absenci preciznosti vyčíst (jak tomu bylo mnohokrát u mě). Když se ale i takto na české poměry "nedokonalý" hráč ocitne mezi hudebníky, kteří si zkušenosti mnohahodinového denního cvičení neprošli, ale hrají si jen tak pro radost, může mít z počátku pocit, že právě to je to, co mu celou dobu chybělo. Nicméně nízké nároky na kvalitu produkce ho časem opět potáhnou jinam.
Čeká mě závěrečný koncert s lidmi z mého milovaného zaměstnání. Muzikanti jsou to většinou dobří, a tak se těším. A těším se, že s dalšími a dalšími hudebníky, které potkávám, se zvýší pravděpodobnost, že narazím na hudebníky a lidi, kteří hledají to samé co já. Proto jsem tady, v Londýně, místě neomezených možností. Těch špatných jsem si zkusil dost. A tak se taky těším na ty dobré.
Žádné komentáře:
Okomentovat