"Japonci to zvládnou." mi skálopevně tvrdí moje další spolubydlící, z Tokia. Kdyby její rodina byla pod ohrožením vystavením radiace, asi by takhle nemluvila. Celá ta záležitost ve Fukušimě je průšvih. Ale mnohem menšího rozsahu, než to ve většina médií vypadá. Údaje mluví jasně, ale celé se to odehrává na relativně malé části japonského území. Jenže to zpravodaje bude zajímat málo a občas to podle novin vypadá, že konec světa (byť plánovaný až koncem příštího roku) už začal v Zemi vycházejícího slunce.
"They're a nation of anxious people and they can't do anything individually." Toto příkré tvrzení se mi zarylo do paměti. Vyslovila jej postava Mr Lawrence ve filmu Merry Christmas Mr Lawrence (britsko-japonské koprodukci z prostředí 2. světové války s mými dvěma hrdiny Davidem Bowiem a Takeshi Kitanem v hlavních rolích) a jsou adresována na Japonce. Ve filmu není ani známka nadsázky a vypadá to, že i autor scénáře či knižní předlohy to myslí vážně. Ano, na Evropana tak působí. Úzkostní; když si kýchnete v letadle plném Japonců, tak si ti nejblíže vám nasadí roušky, aby od vás nic nechytili. Pedantská dochvilnost a s "neschopností cokoliv dělat samostatně" související až neuvěřitelná obětavost pro celek.
Právě díky těmto charakteristikám, které my, nezávislí a střízliví Evropané, často považujeme za špatné vlastnosti, mě ale už krátce po neštěstí napadlo to, co moje spolubydlící z Tokia vyslovila až předevčírem. Japonský premiér je terčem kritiky pro neschopnost situaci řešit. Nevím ale, kde jinde by se s katastrofou podobného rozsahu vypořádali lépe.
Přes zdánlivé poplácávání se po rameni a vyhlídky na zlepšení situace je jasné, že je situace v domovině mé milé a mnoha mých přátel velice vážná a ze všeho toho panuje spíše smutek než naděje.
A teď si představte, že jedete domů z koncertu. Jedete tzv. "Severní linkou" (která paradoxně ze všech linek metra zajíždí nejjižněji) a potřebujete tam, kde se větví, jet vlevo, na Bank. Na ukazateli ale stojí, že přes požadovanou stanici z tohoto nástupiště nic nepojede ještě minimálně 11 minut. A tak zkusíte nástupiště jiné, na které přijíždějí vlaky z jiného směru (příliš mnoho možností na jednu linku metra) a zjistíte, že to jede až za 15 minut. Je pozdě a nechcete zmeškat poslední vlak nadzemky, která vás právě z oné stanice Bank má odvést domů. A tak se kodrcáte zpět na nástupiště, ze kterého souprava, kterou chcete jet, jede už jen za 8 minut. Přijede jiná, o které ukazatel tvrdí, že "Charing Cross", tudíž žádné Bank, ale uvnitř vagónů je napsáno Bank. Toho si ale samozřejmě všimnete, až když se vlak rozjíždí. A co čert nechtěl, dlouho očekávaná souprava na "Bank" má uvnitř napsáno "Charing Cross".
Vypadá to složitě, ale do podrobností nezacházím. Jenom cesta, která běžně trvá 30 minut trvala přes hodinu s tím, že jsme se téměř domů nedostali. Nejsme v Itálii a já jsem si mohl jít na šest hodin, než jsem ráno šel tlumočit, lehnout.
Ráno jsem si zapomněl "pípnout" jízdenku. Postavit automaty na prodej za brány, na kterých je zapotřebí elektronickou jízdenku, v mém případě Oyster card, označit, je nejlepší způsob, jak tomu nepředejít. Oyster card mi za to ve špičce strhla strašlivých 6,50, a tak jsem to šel hned v Eustonu na nádraží vyřídit (kupodivu se tu na mnoha věcech dá domluvit). A oni, že ne, že s tím nic nemůžou udělat. A já jak to, že jinde mi ty peníze vrátit mohou a zde ne. A oni, že by to nemělo být možné ani jinde. Jinými slovy nařkli svoje kolegy ze zneužívání pravomocí pokladního u dráhy. A tak jsem šel na zastávku Warren Street a tam mi stržené peníze vrátili. A já říkám: "Anarchy in the UK!". Ještě že se člověk může odevzdat svým malým starostem.
Žádné komentáře:
Okomentovat