Jakmile se ale člověk pustí do něčeho tak odlišného, jako je jazyk východoasijský, tak je vše jinak. Všechny nové výrazy jsou abstraktní, nicneříkající. Při učení se gramatice jazyka se vždy snažím odprostit od mateřštiny či jazyků, které znám. To ale u japonštiny znamená svůj mozek učit uvažovat v zákonitostech zcela jiných, než na jaké je nastavený.
Učit se evropské jazyky je zkrátka víceméně doplňování odlišných a někdy podobných výrazů do často pouze nepatrně odlišných struktur. Učit se jazyk tak vzdálený jako je japonština je jako budovat strukturu zcela novou.
Nevěřím zázračným metodám snažícím se učit cizí jazyky tak, "jak se jej učí děti". Ty, když se učí mluvit, se současně učí i myslet a z tabuly rasy se stává (v úspěšných případech) logicky uvažující člověk, jehož nástrojem se stává právě mateřský jazyk. Dospělý člověk, i kdyby se na hlavu postavil, na takový příjem informací už není nastavený není. Nejsem neurolog, psycholog ani lingvista v odborném slova smyslu, ale tyto metody mi přijdou podobně jako zázračné prostředky na hubnutí pouze jako způsob, jak vydělat peníze na lidech, kteří se pro dosažení výsledku chtějí vyhnout úsilí.
Proto jsem konzervativní a jazyk se učím jako strukturu, postaru gramaticky a systematicky. Nechci jenom umět mluvit, věci nějak říct, aby mi bylo rozuměno. Chci umět mluvit úměrně svému intelektu a vyjadřovat věci tak, jak je myslím a cítím, neomezený jazykovou bariérou. Cíl neskromný, ke kterému se blížím pomalu, ale snad jistě. Až donedávna jsem se nesetkal s jazykem, jehož učení se by se nestávalo o nic snažším ani po roce a půl studia. Není to žádná legrace.
Žádné komentáře:
Okomentovat