Dlouho jsem tvrdil, že mě moc nezajímá hudba a evropské filmy od 80. let dále. To se nezměnilo, nicméně se ve vlastním zájmu, jak jsem před páru týdny zmínill, začínám i o současnou hudební tvorbu zajímat. Nesmím se nechat zastrašit tím, že mi přijde, že většina Indie kapel zní téměř identicky a že mám dojem, že nejvíce úspěchu na "nezávislé" scéně se dostává hudebníkům bez talentu. Co se týče filmů, stále zůstávám věrný výhradně japonské kinematografii, jen tak.
Hudebníci v šedesátých letech, ačkoliv tvořili hudbu, o které se generaci jejich rodičů radši ani nezdálo, neměli větší ponětí o tom, co se vlastně děje, nebyli kreativnější a netvořili v průměru hodnotnější díla, než my, kteří jsme se, chudáci, narodili do doby, kdy se už ani není proti čemu bouřit, protože původní pankáči jsou starší než naši rodiče.
Mám a asi jentak nepřestanu mít pocit, že by bylo bývalo lepší zažít Londýn před páru desetiletími. To ale tvrdím nyní z pohledu člověka, který stále objevuje muzejní sbírky nahrávek pocházejících z oné doby, které už byly hezky roztříděny a plev se až k mým uším nedostala. Navíc nikoho, obzvláště mladé lidi, nebude bavit stále chodit do muzea, a budou chtít slyšet věci nové, neokoukané, neoposlouchané, třebaže budou připomínat to, co se v tom samém klubu hrálo už za Thatcherky.
Nelíbí se mi móda vracejících se osmdesátých let, uniformní buřinky a scéna, na které tři čtvrtě kapel zní jako Joy Division revival. Jsem ale v jednom z největších měst světa, jednom z center hudby jako takové, a tak mi nic nebrání tvořit s kým chci, jak chci a najít pro tuto svou tvorbu publikum.
Snažím se při hraní na ulici přistoupit na hru, kterou jinak nemám příliš rád, a co nejskromněji dávat najevo, že jsem jenom muzikant, komediant, chronicky šťastný člověk, kterému k životu stačí málo, někde ty svoje husličky vybalit, zafidlat a dostat pivíčko. Nemám tuto hru rád, protože ona tvořivost má mnohem větší hlubší význam. Nejen pro mě. Za dané situace je ale rozumnější se přizpůsobit.
Dnes jsem se takto pokoušel tvořit hodnoty na svém oblíbeném místě u zastávky Embankment. Když jsem ale po třech ne zrovna bravurně odehraných větách Bacha začal ztrácet citlivost v konečcích prstů, došlo mi, že se zimou zápasit nemůžu stejně jako s deštěm. Život je pes.
Žádné komentáře:
Okomentovat