Radosti Buskingu

Že by se už začínalo trošku dařit? Po neuskutečněné, nicméně placené, hodině tlumočení jsem se dnes ráno odebral hrát na most, co tam po večerech hrává můj kamarád. Dařilo se, dokonce se i lidé zastavili, aby si mého Bacha vyslechli. Občas si jen tak improvizuji, ale když vidím, že někdo má o mou hru opravdový zájem, nasadím nějakou tu větu z Bachových suit a účinkem se neminu.

Můj kamarád, co na mostě hrává, označil partičku, mám dojem, že rumunských Romů za přirození. A mně se toto jeho konstatování potvrdilo, když kolem mě kolem půl dvanácté, asi po hodině mého hraní, u kterého samozřejmě nebyli, prošli s nenávistnými pohledy a na stometrovém mostě se usadili pět metrů ode mě. Ještě než si oba harmonikáři vybalili akordeon a ještě než si trumpetista přimontoval nátrubek, začal "bubeník" mlátit do svého minikopáku hlava nehlava, asi abych věděl, čí tento most je. "Perkuse" v tomto bandu ještě představuje jeden hráč na plastové kontejnery. Nemohl jsem se zvukem tohoto ansámblu soupeřit a rozhodl se vyklidit pole, pamatuje na moudrá slova mého zkušeného kolegy.

To ale byla zatím jediná nepříjemná událost. Když bývám posílán někam, nebo hrát někam jinam, bývá tak členy ochranky nějakého objektu převážně západoafrického původu činěno po anglicku zdvořile a bez emocí. Dokonce se mi jednou stalo, že mi sekuriťák přímo doporučil, kam mám jít, abych se vyhnul stížnostem. Oni by si totiž mohli stěžovat na hluk, zjistil jsem. Na většině míst, na kterých jsem byl by ale buď hluk (auta, sbíječky, kvalitní reprodukovaná hudba z butiků) přehlušoval mě, anebo se nenašel nikdo, kdo by sólové violoncello považoval za hluk.

Nemůžu si stěžovat. Ještě se ale mám co učit. Čemu jsem se ale už naučil, je drzost, se kterou si svoje fidlátka jsem schopen vybalit kdekoliv a kohokoliv, kdo by na mě mohli přijít se nebojím. Třeba dnes se kousek ode mě postavil prodejce The Big Issue, britské verze Nového prostoru, že mě jenom upozorňuje, že to je jeho místo, tak bude něco hulákat, jestli mi to nebude vadit. Uznal jsem jeho právo, a chystal se k odchodu. V tom mě ale několik mladíků a jeden postarší pán, co se do mé hry zaposlouchali, požádali, ať nikam nechodím. A tak jsem hrál preludia, couranty, giguy atp, zatímco sociálně slabší prodejce vyvolával. Celé to vypadalo jako reklama, kterou podkreslovala dost neobvyklá hudba. A za těch dvacet minut v mém furtále přistálo dalších pár liber, tak jsme byl rád.

A teď z jiného soudku. V Japonsku se stala tragedie. Nikdo z mých známých či rodiny mé milé tím ale postížen nebyl. Alespoň o tom nevím. Epicentrum bylo dost daleko od toho, kde se většina z nich nachází.