Too Old To Rock'n'Roll: Too Young To Die!

Zpět. Přivítala mě záhadná a snad už odeznívající bolest čelistního kloubu, záludnost londýnského slunečného počasí a přátelští sousedé z nového bytu (bez ironie).

S mnohými jsem se sešel, s mnohými ne. Těm, které jsem neviděl se omlouvám a jsem rád za příjemné chvíle strávené s těmi, se kterými jsem se shledal, stejně jako jsem vděčen za ochotu našich hostitelů na našich cestách po Čechách a Moravě.

Moje milá měla možnost vidět Prahu, (alespoň z poloviny) českou svatbu v Zábřeze, Olomouc, Litovel (známá v Londýně pro svůj pivovar, taktéž bez ironie) a Ostravu. Myslel jsem si, že ochutnávkou tvarůžku den před naším odjezdem bude její poznávání české kuchyně završeno, až mi došlo při brzké večeři ve vietnamském bistru v Brně, že i toto je součástí českých reálií.

Byl jsem v ČR po málo víc než po roce. Tak jak jsem měl dlouho před vystěhováním pocit, že do této země a společnosti tak trošku nezapadám, tak i po tak relativně krátké době za jejími hranicemi jsem si připadal jako cizinec. Navštívil jsem místa spojena s mým životem déle než jakákoliv jiná, ale možná také díky svému cestování s mojí milou a našemu zcela cizineckému vzhledu jsem v hlavně Praze pociťoval naplno, jaké to je být v této malé metropoli turistou, samozřejmě nebyl-li jsem v kruhu přátel.

Nicméně převažovaly pocity dobré z opětovného shledání a provázení touto zemí člověka, který před rokem měl pouze ponětí, že nějaký takový stát někde je. České dráhy nám cestu nekazily a počasí až na tři zmrzlíky taky ne.

Říkal jsem si, jak je možné, že se mi takhle pozměnilo vnímání životního prostoru. Na cestách po mé rodné zemi jsem si naplno uvědomil, jakou sardinkou je člověk v mé nové domovině. Nestěžuji si, ale člověk si všimne.

Během svého výletu se můj věk překlenul v číslo, jehož se většina největších rock'n'rollových hvězd nedožila. A tak si říkám, jestli si to mám nějak brát, bát se blížící se třicítky nebo se pokusit sám sebe přesvědčit, že mi na čase nezáleží. Na čase záleží, dokud je ale člověk zdráv, tak dle slov samotného Goetha "Mládí není období života, ale duševní stav". Jít si za svými sny, zůstat v myšlení otevřený a toužit po poznání nového. Myslím, že budu-li takhle dále pokračovat, bude pro mě věk dlouho pouze číslem. Znám lidi, kteří jsou srdcem ve čtyřiceti mladší než jiní v pětadvaceti.

Že bych už mohl dostat rozum si asi mysleli dnes i dva příslušníci londýnské obdoby městské policie, když mi dost nesouvisle a nesmyslně (můj "hluk" vs řvoucí reproduktory ve stáních s jídlem a "vintage" cetkami), že na Brick Lane mi pšenka v mezích vyhlášky nepokvete. Inu, to je zkušenost, kterou někdy měl každý busker, a tak jsem rád, že už se nemusím považovat za zelenáče.