...a tak píšu v rychlosti. Opět jsem dva týdny strávil mezi hedonisty, požitkáři, obyvateli padlé velmoci, pro které je důležitější dobře se najíst, než úcta člověka k člověku. V místě, kde až na výjimky jsou jedinými přívětivými lidmi cizinci. Končinách, v jejichž středu, aspoň tom historickém, leží jedno z nejabsurdnějších měst na světě plné oprýskaných budov naplácaných jedna vedle druhé, a ve kterých už prakticky nikdo nebydlí a ti, co tam zůstali, jsou plni hrdosti na to, že jejich předkové v patnáctém století měli hodně peněz.
A jsem zpátky, oficiálně busker londýnského metra. Po zvláštním konkurzu v nepoužívaných katakombách zastávky Charing Cross bylo uznáno, že cestující nebudu Bachem rušit a že můžu hrát. A taky hraji. Více pro radost a trošku pro peníze. Anebo by to bylo lepší obráceně?
Točím se, jsem zpátky tam, kde jsem byl před svou "kariérou" na college. Alespoň finančně. Nejsem ale posílen pevnější představou o tom, co chci a mám jak s tím málem, co mám, vystačit? A nemám svoje výlety do Itálie? A nemám přece jenom trošku práce mimo ulice a zastávky metra?
Nejsem již pln nadějí, očekávání a nevkládám energii do "dočasných" věcí. Nechci hrát na ulici celý život, ale ani si neříkám, že z toho budu mít "networking" a další pracovní příležitosti a tak podobně. Nepřestal jsem snít. Znám ale realitu Londýna příliš dobře na to, abych věřil nesmyslům.
Naše skladba Taksim nemá nic společného s demonstracemi v Turecku.
Žádné komentáře:
Okomentovat