Londýn zpátky v nenormálu

Asi není náhodou, že většina mých kamarádů má o kolečko navíc. Na týden se sem přišel podívat můj kamarád z let studentských, italský klarinetista F. Mohl jsem čekat, že sem nepřijel jenom na výlet, ale spíš se porozhlédnout, jak to tady v městě měst funguje a hlavně hrát. Byli jsme schopni nacvičit několik klezmerových a jazzových skladeb poměrně rychle, většinu peněz vydělaných hraním na ulici okamžitě utratit a já jsem si znovu uvědomil, jak mi chybí hraní s opravdu schopnými muzikanty. Bylo to ale celé i povzbudivé. F je člověk velice kritický a jeho přístup mě v mém taktéž poměrně nekompromisnímu přístupu podporuje.

O to bolestivější vím, že bude už příští týden návrat na moje "stálé" pracoviště. Paní vedoucí mi vyvedla menší kulišárnu, a tak do nového akademického roku jdu už přednasraný, ale musím zatnout zuby. Začíná tu být proklatá zima, a tak mi s hraním na ulici moc dlouho pšenka nepokvete. I když si říkám, že to je práce spojená s mnohem méně nepříjemnostmi. I ten příležitostný policajt, který mi moje fidlání přijde zatrhnout, je mnohem příjemnější, než práce s diletanty.

A tak boj nekončí. Nekončí cesta, na které doufám, že potkám ještě několik lidí podobných mě nebo F, ať nemusí být vše, co dělám, kompromis.

Hackney se vrátilo do svého normálu. Zdemolovaný obchod na mé ulici už znovu otevřel. Na druhou stranu asi měl velké štěstí v neštěstí, neboť většina lidí pracujících pro média beztak bydlí poblíž, a tak byly majitelovy strasti náležitě zdokumentovány a zmedializovány, takže se na znovuotevření podílela z velké části veřejnost svými příspěvky. Kdo ale pomůže chudákům třeba v Canning Town, o němž nebylo v žádných médiích (aspoň pokud vím) ani zmínky?