Anglická zima

Těšil jsem se. Byl jsem rád, že jsem se do ČR na svátku klidů a míru, nebo přejídání a opíjení, jak je libo, dostal. Akorát jsem svoji milou připravoval na "opravdovou" středoevropskou zimu a kde nic tu nic. Jinak byl výlet příjemný, setkání s přáteli někdy tak intenzivní, že jsem následující dopoledne trávil v agonii, ale co se dá dělat.

Nejel jsem do Ostravy ani do Brna a lidem ve městech, ve kterých jsem byl, a se kterými jsem se nesetkal se omlouvám. Den má ale bohužel pouze 24 hodin a i tak to bylo hektické. Mám velice tolerantní milou, a tak celý tento shon a setkávání se každý den s nespočtem nových tváří nesla dobře.

Hned po příjezdu se na mě svalují povinnosti. To je ale dobře, povinnosti znamenají práci a práce znamená výdělek. A výdělek znamená, že bude ještě líp. Hraní s Indy, Italy i anglickou písničkářkou, co hraje za doprovodu smyčcového kvartetu a perkusí, mi už pomalu plní diář. Hned po Novém roce mě pozvali k dalšímu pohovoru na učení. No a víc učení znamená více stálého výdělku a více zkušeností.

Před odjezdem do ČR jsme se zúčastnil gypsy jazz jam session v jihovýchodním Londýně vedené shodou okolností jedním vojvodinských Slovákem. Nikdy jsem si na skvělého jazzmana nehrál. Nicméně mi znovu došlo to, co už dávno vím, a připomíná mi to, že bych měl místo blogování jít cvičit.

Těžko se věří, že tomu už za pár měsíců budou dva roky, co tu jsem. Mám pocit, že teprve začínám. Že se rozkoukávám. Trvá to, ale je to na dobré cestě. Říkali mi, že to trvá dva roky. Už se vlastně živím jenom hudbou, takže to déle netrvalo. Kolik hudebníků se ale někdy dostane do situace, ve které si řeknou, že už je dobojováno a dělají přesně to, co chtějí a se vším jsou spokojeni?