Rozdíl mezi materialismem a bídou

Billy Bones. Ti, kteří jsou mí "přátele" na oné zrůdnosti na osm, mě možná viděli na fotografiích, některých velice zdařilých, z koncertů jedné kapely. Je jasné, že se jedná o Piráty, ne o indie kapelu. Tak, jak ve volbách Monty Pythonů, existovala "silly party" a "sensible party", tak já mám "silly band" a "sensible band". Členové obou kapel jsou co do konzumace alkoholu pravými hudebníky, ale fauna, kterou tvoří uskupení, jejíž hlavní postavou je tak trošku šílený zpěvák a kytarista původem z Birminghamu R, se opravdu může sejít jenom okolo někoho tak trošku šíleného.

Počet členů tohoto uskupení je proměnlivý, jednoduše proto, že ne pořád má každý čas a R nám domlouvá koncerty jak divý, takže se hraje tak dvakrát do týdne. Bohužel bez honoráře, zatím. Zase se můžeme chlubit, že na naše koncerty chodí celebrity a rodiče celebrit.

Po jednom z vystoupení tohoto varieté jsem měl zkušební směnu v obchodě sítě občerstvení EAT. Otevírání krabic a sáčků a podobné pro někoho jiného nenáročné úkony byly pro mě jako pro chronické nemehlo zcela nemožné, ale přesto mě přijali. Jsem si vědom, že mě nečeká žádné "dobré" zaměstnání v tomto městě. Obchodu, tj sféře, ve které bych se svými znalostmi jazyků podle všeho mohl nejspíše najít uplatnění, se se svojí povahou budu muset vyhýbat širokým obloukem. Nezbývá, než si práci vymyslet sám. Jinak se totiž hudbou, tj sféře, ve které bych našel uplatnění nejraději, asi ani neuživím. Možností by bylo učení hudby, o tato místa ale zpravidla bývá opravdu hodně zájemců.

Taky jsem díky výpovědi suši baru mohl přestat odmítat tlumočení pro nemocnice. Zatím mi volají na češtinu, neboť asi pochopitelně na italštinu dostávají přednost rodilí mluvčí. Práce to není špatná, ale nepravidelná, takže bagety, sendviče, kafe, řvaní, že to dělám pomalu, vstávání na šestou a přemýšlení, jak dlouho celé toto bude mít smysl. Nepodaří-li se mi najít způsob výdělku s hudbou, tak asi ani moc dlouho už ne.

Malý vousatý irský akordeonista, vysoký jihoanglický hezoun hrající na banjo, londýnský slide kytarista indonéského původu - profík a tudíž pijan, houslista z Yorku ve službách jejího veličenstva, bubeník, který pro hraní s pirátskou kapelou ani nemusí volit převleky, nově trumpetista, který nás už několikrát zvučil, hlavní postava R a moje maličkost. Mám celé toto uskupení neobyčejně rád, hraní je mi potěšením a každý koncert je radostí. Nenajdu-li ale i hraní, které mě bude aspoň částečně živit, budu mít pocit, že jsem se těch 8 let intenzivně věnoval studiu cella pro vlastní potěšení. Svět by byl krásný, kdyby to stačilo k zaplacení nájmu a nákupu stravy.

Menší dávka pesimismu

Každý má talent. Každý má vlohy pro jisté povolání, každému jde nějaká činnost ze všeho nejlépe, baví jej a chce ji dělat. Naučili jsme se bez jakékoliv zjevné logiky vážit si některých talentů víc než jiných. Budiž, hasič nebo číšník by většinou nebyl dobrým houslistou nebo astrofyzikem, ale je to i naopak. Někteří lidé mají to štěstí, že svůj talent objeví záhy a rozvíjejí jej. Takovíto lidé ve své činnosti nacházejí zalíbení a práce jim ubíhá, jak říkal Jan Amos K: "je jim kratochvílí". Co se ale stane, když tito lidé, jdouce za možností svůj talent uplatnit, jsou nuceni příliš dlouho dělat věci, pro které mají vlohy lidé jiní, a které dělat jim nepřísluší? Stane se tragédie, jsou nešťastní, tápou a snaží se mermomocí chytit toho, co si mysleli, že už tak pevně drží v rukou. Jejich život ztrácí smysl a jejich duše nenachází naplnění. Ocitnou-li se v prostředí, kde jsou všichni takto zoufalí, nezbývá jim než dojít k závěru, že to celé nestojí za to. Zoufalství je, jak nás Sochy ctností a neřestí v K učí, neřestí. Je to totiž vzdání boje a nic není boje hodno více než hledání štěstí. Chtít ale pouze štěstí někdy znamená od života žádat příliš.

Dnes jsem dělal skupinový pohovor do další sítě fast foodů. Bylo to opět zcela směšné, zbytečné a dlouhé a výsledky se dozvíme bůhvíkdy. Nevadilo by mi takovou práci muset dělat nějakou dobu, ale proč ji musejí dělat lidé, kteří zde jsou již roky, proč se umělci a vysokoškolsky vzdělaní lidé téměř všichni živí i tady prací po barech a obchodech? Někteří mají štěstí, ale větší město znamená více lidí, kteří chtějí být šťastni. A z nějakého důvodu se příliš mnohým z nich nedaří.

Malaga, Essex, Karachi

Stále svítí slunce. Je to až k neuvěření, že toto je Londýn, podívá-li se člověk z okna. Jakmile ale vyjde, dojde mu, že opravdu nejsme v Malaze. Mrazivý vítr a slunce hřející asi tak jako letos povolené úsporné žárovky připomíná, že realita je taková, že jsme v severní Evropě. Člověk nemůže mít vše.

Dle plánu jsou mé dny v suši baru sečteny a v některých vypjatějších situacích v posledních pracovních hodinách jsem byl i rád, že tomu tak je. Opět mě čeká kolotoč rozesílání a roznášení CV, obeptávání se známých atp. Můj nový domácí mi ale vyšel vstříc s placením zálohy na bydlení, takže tentokrát do tohoto rizika nejdu se zcela holou zadnicí.

Tento týden jsem měl tři koncerty. Piráti pomalu zrají v dobrou kapelu, věc potvrzená a zpečetěná připojením fenomenálního slide kytaristy M. LA, kapela rocková, nebo indie, nebo tak nějak, mě poučila, že na rozšířenou sestavu včetně sebe nemám nahlížet jako na hosty, ale že jsme regulérní členové. Peníze jsou ale stále problém, a tak s nimi můžeme hrát pouze vystoupení, kde by kvůli dopravě nepřekročily náklady výdělek. Když ale možnost hrát mám, hraji rád a vděčen.

Jsem také velice rád, že noví spolubydlící nejsou rezervovaní a rádi si popovídají u společné večeře či oběda. Dva dokonce tento týden přišli na moje vystoupení. A s domácím, který sám v bytě bydlí, jsme podnikli výlet za Londýn, do Epping forestu, kde si on zaběhal a já se na mechu učil japonské znaky. Bohužel je celý les obklopen dálnicemi vedoucími z Londýna do všech severnějších míst, a tak houby není radno sbírat. I náznak lesní vůně ale byl velmi osvěžující. Shodli jsme se na tom, že Londýn je jedno z měst, které ani nepáchne ani nevoní. Je to zobecnění až příkré, pro místo, jehož metropolitní oblast má více obyvatel než Česká republika, ale něco na tom je.Nebydlí-li ovšem někdo v sousedství Pákistánské rodiny.

Byl jsem se nechat po tři čtvrtě roce ostříhat u pákistánských holičů a vypadám teď sám jako bych pocházel z indického subkontinentu. I před tímto zákrokem se mi stalo, že se mě lidé ze Srí Lanky či Nepálu ptali, zda nejsem Ind. Nevěděl jsem, jaká odpověď by byla správná, ale odpověděl jsem popravdě.

God shave the Queen

Mé dny strávené jako "řidič" v suši baru jsou téměř sečteny. Je to oficiální, za týden mě tato instituce propustí a já se znovu začnu protloukat jak to půjde s vědomím, že to zase možná nepůjde. Rozhodl jsem se tak kvůli tlumočení, které se mi s doručováním obědů a uklízením talířů v restauraci kříží, a kvůli tomu, že je čas na změnu. Je příjemné každý den mluvit jazykem země vycházejícího slunce, ale je dobré v nejlepším přestat. Beztak jsem teď po stěhování téměř soused s většinou japonských kolegů.

Hraní je dost (přátelé z Facebooku možná postřehli). BB, kteří konečně začali vystupovat pod stálým názvem, začínají být trošku sehrané jak lidsky tak muzikantsky a LA teď někde sjíždí po Anglii propaguje svůj nový singl a my se s houslistkou J těšíme na koncerty v Londýně a Readingu, kde bude kapela opět obohacena o smyčcovou sekci.

Na posledním koncertě jsme měli vyhrazenou VIP místnost, kde byly pro umělce přichystány pohovky a alkohol v lednicích. Po koncertě jsem zpozoroval známou tvář a říkal si, že to není možné. Co by dělala enfant terrible světové pop music v zaplivané hospodě v Camdenu v pondělí večer na koncertě projektu, který má šest písniček. Tak jsem se diskrétně kamaráda zeptal, kdo je tamta a slečna a opravdu. Ta vychrtlá, potetovaná postava s účesem, který lze poznat na 200 metrů byla Amy W. Dokonce i mezi kapelami, které byly na programu, zazpívala. Byla ale zcela očividně pod obraz, takže zážitek to byl spíše mimohudební.

"Tvůj přízvuk je skotský?" zeptal se mě japonský kamarád jednou. Trošku mě to rozesmálo, ale došlo mi, že drtivá většina mých anglických přátel pochází z míst od Birminghamu na sever a jak nejsem přílišným příznivcem londýnské angličtiny, tak od nich pochytávám různé manýry. Nevadí mi to, ale s tím, jak mi jsou protivní Východoevropané, kteří se snaží mluvit angličtěji než samotní Angličané, a jejichž "so" končí někde v zátylku, tak se snažím vyvarovat něčemu podobnému. Poklonou mi je, když mi říkají rodilí mluvčí, že vůbec netuší, kam by můj přízvuk zařadili.

Počasí je proměnlivé, ale stále teplé, tak mě trošku mrzí, že jsem se zařadil mezi většinu londýnských cyklistů tím, že mi kolo bylo odcizeno. Trošku bolela velká investice do jeho opravy týden před nedobrovolným předáním jinému majiteli, ale co se dá dělat. Takový je život.

Uneasy rider

Že jsem nešika a nepraktický vím já i každý, kdo mě asi kdy viděl manuálně pracovat. Snažím se s tím rvát, seč mi síly stačí a někdy se daří více, někdy méně. Když jsem šéfku upozornil, že jsem na skútru v životě neseděl, tak mi na to řekla, že na tom nic není. Je tak lehké říci o něčem, co má udělat někdo jiný, že na tom nic není! Zprvu jsem odmítl. Oni mi ale prostě dali zavazadla, poslali mě ke skútru (přičemž mi trošku pozapomněli sdělit, který z těch třiceti zaparkovaných u nádraží to je) a že mám jet tam a tam.

Tak jsem sedl a po chvíli sezení a nesmělého mačkání čudlíků se rozhodl, že nebudu riskovat, že moje cesta skončí v pravých předních dveřích taxíku se zatím nijak nezaujatým řidičem přede mnou, a že se jim na to vykašlu. Tak se mnou o polední pauze poslali Brazilce, kteří mi vysvětlili jak na to a že mám zkusit objet blok. Zkusil jsem a zjistil, že na tom opravdu nic není. Jen člověk musí vědět, který ten čudlík na začátku zmáčknout.

A tak mě poslali vyřizovat něco do naší další pobočky ve futuristickém Canary Wharf. Nic naplat, že jsem v této změti mrakodrapů byl už mnohokrát jako cestující londýnské MHD (TFL). Příjezdové cesty byly, pochopitelně, úplně jiné, občas jsem měl pocit, že jsem na dálnici, občas, že se motám kdesi mezi racky, ale ne a ne najít cestu do nejvyššího mrakodrapu, jehož nápis CITI se na mě celou cestu výsměšně šklebil. Cesta tam i zpátky trvala 3 hodiny, čímž jako voda utekla moje večerní směna a já jsem mohl po jediné dodávce, na kterou zbyl čas, ponechat rozzlobenou vedoucí svému vzteku a jít domů.

Další den jsem byl opět pověřen řídit skútr. Ačkoliv počasí bylo anglické a moje bunda je nepromokavá jenom když neprší, jsem zjistil, že mě jízda na tomto dopravním prostředku docela baví. Cesta do Canary Wharf tentokrát trvala polovinu. Jízda se ale opakovat se nebude, protože jsem pouze zaskakoval za svého kolegu. Navíc nevím, jak dlouho mě takovéto tajtrlíkování bude bavit.

Krátký příspěvek o stěhování

Francouzsky "akné", japonsky "hakkuni", já Hackney opouštím. Říkal jsem si, že třeba jenom dočasně, ale pokud růst cen v této kdysi chudé a nebezpečné čtvrti bude pokračovat, možná to tak nedopadne. Můj nový domov se uvolní až v sobotu, a tak mě čekají tři noci na gauči u zpěváka z LA. Poté znovu přesun s veškerým mým majetkem do čtvrti Bethnal Green. Leží pouze kousek jižně od Hackney a patří pod obvod Tower Hamlets, centrum East Endu, který se rozprostírá od čtvrtí Whitechapel a Bethnal Green s muslimskou většinou až po Canary Wharf, nablýskanou výkladní skříň pokročilého kapitalismu s mrakodrapy s obřími nápisy názvů bank. Dům, do kterého se mám stěhovat, nevypadá špatně, ale okolních několik málo věžáků připomíná stará dobrá sídliště z opačného konce toho, co kdysi byla železná opona.

Ode dneška jsem oficiálně vyléčen ze zlomené klíční kosti, zaplatil jsem částku vyšší než za ojeté kolo za opravu svého ojetého kola (i když onu částku beru jako poplatek za lekci proti prokrastinaci) a teď sedím ve svém už takřka vybíleném pokoji a čekám na paní domácí, že jí poděkuji, předám klíče a že se rozloučím se spolubydlícími. I když pokoj, který budu mít v bytě s dalšími čtyřmi lidmi (Polsko - 2, Austrálie -1, Švédsko -1) není zlý a mým potřebám by měl stačit, nejdu bydlet do lepšího, ale šetřit musím na všem, na čem se dá. A hodiny japonštiny si přece jenom neodpustím.

Chick summer, Little Japan & opět jedno zklamání

Sháním bydlení. Rád bych zůstal v Hackney, ale uvidím, jak to dopadne. Říkám si, že chci něco levnějšího, ale vzhledem k tomu, že jsem na severu od Temže, v části Londýna, do které si díky tomu, že kdysi bývala hodně chudá, začali za dobrodružstvím stěhovat mladící a mladice ze středních vrstev, to tu není zrovna snadné. I když Londýn samozřejmě celkově není místo, kde by se dalo ušetřit. Babí léto pomalu končí, ale pořád tady svítí slunce, je až k neuvěření, že tohle je Anglie. Zatím.

V suši baru bych se už občas nudil, kdyby mi vedoucí ve svém rodném jazyce občas nevyčinila za nesplnění nějakého veskrze nemožného úkolu a kdyby po mě občas brazilští kuchaři nechtěli nemožnosti a kdyby mě občas všichni nerozčilovali tím, jaká závaží mě nechají nosit. Obzvláště rád mám nakupování různých kvant pětikilových pytlů s hnědou rýží. Beru to z lepší stránky, kde se berou, tu se berou svaly a taky jsem díky svému odmítavému postoji k cestování městskou hromadnou dopravou shodil. Jen tak dál!

V Londýně je prý 10 000 Japonců. Bezpochyby 9 998 z nich bylo v sobotu na japonské oslavě, festivalu, 祭り, na tržišti Spitalfields nedaleko Ribapuru Sutoríto Station. Aspoň jedna z prodejkyň našeho stánku byla z Japonska a ačkoliv jsem na obzvláště postarší a angličtinou asi příliš nevládnoucí Asiaty dokázal reagovat taky, přece jenom bylo lepší svěřit péči o tyto případy číšnici z Hokkaida, prvního člověka z tohoto ostrova, kterého jsem potkal. Navíc jsem na řvaní "Miso soup!" a "Iraššaimase!", aby si nás někdo všiml, trošku plachý. To ale německou vedoucí nikterak nezajímalo. Tak jsem hulákal z plných plic, kdybych měl méně pigmentu, tak bych se červenal a těšil se, až budu zase moci v klidu v zákulisí chystat ony slavné polévky miso. Suši šlo na dračku.

Ve své polední pauze jsem se stihl i porozhlédnout po tržnici, kde se festival konal. Pořadatelé zřejmě měli v úmyslu na něj nacpat vše, co nějak souvisí s Japonskem, a tak se půl hodiny po hráči na šamisen na stejném pódiu kroutila Japonka s modrými vlasy do rytmů písní z anime, zatímco jinde spolu (asi ale jenom jako) zápisili bílí zápasníci všech možných bojových umění a k tomu z jiné scény bubnovaly japonské bubny. A k tomu ještě všechny stánky s jídlem, které dle mého očekávání stály za ochutnávku a tak jsem mohl přejedený v prodeji pokračovat.

A teď z jiného soudku. Na onom nádraží Ribaruru Sutoríto, kde přes týden pracuji, už od pátku 10. září nefunguje jeden ze dvou výtahů. K veliké radosti mé a jednoho zaměstnance Marks & Spencer, taktéž v prvním patře, dnes dopoledne vypověděl službu i ten druhý. Stane se. Mě ale zaráží, že nikdo nebyl schopen ten, který používají všechny obchody a restaurace v prvním patře, opravit za celých 10 dní. Vůbec mi to nejde dohromady s precizností, kterou bych zde očekával. A doprava autobusy mi připomíná hromadnou dopravu v zemi Alighieriho.