O jídle

Objevili jsme asi pět minut chůze od nás čínský obchod s asijskými potravinami. I přes nevraživost, která asi mezi Číňany a Japonci, hlavně ze strany čínské (viz druhá světová) stále panuje, se tyto dva národy společně s Korejci (jinak taktéž velkými přáteli svých východních sousedů) ocitají na půdě téměř evropské v mnohem větší blízkosti, než by tomu možná doma byli věřili či chtěli. Obchody v Chinatownu se ale často vyznačují tím, že člověk s jiným než čínským jazykem nepochodí. A to ještě může mluvit o štěstí, bude-li padat na úrodnou půdu oněch několik málo slov, která se naučil standardní čínštinou, mandarínsky, neboť personál často mluví zcela jiným z mnoha čínských jazyků a na vaše "šíší" vám z vysoka kašle.

Jak ale říkám, jeden velmi levný a pokrývající spektra většiny východoasijských kuchyní jsme našli v Hackney. Přesněji řečeno jsme našli dva. Asi byla moje milá obrácená zády ke dvěma Japonkám, které do toho druhého, v Dalstonu, vstoupily, a tak si nevšimly, že mají v obchodě člověka ze své země. Velmi svobodně se děvčata bavila o kvalitách obchodu, nahlas srovnávaly ceny s těmi v ostatních asijských obchodech. Vlastně nepovídala nic, co by se k uším prodavačů nemělo z úst slušného zákazníka dostat (až na zmínku o zápachu v obchodě, leč pravdu děly), jen mi přijde milé, jak si člověk připadá bezpečně v prostředí, ve kterém si myslí, že mu nikdo nerozumí. Nutno poznamenat, že to byli Japonky, ne Italky, a tak i tato jejich "přidrzlá" konverzace byla pravděpodobnější o něco zdvořilejší, než mnohý nakupující Evropan.

A tak jsem opět shodil. Což mi jedině prospěje. Rámen, udon (ten vyrábíme domácí), soba, rýže (japonská rýže mimochodem vypěstovaná v Itálii, pak že je všechno made i China!), ryby na tisíc způsobů, tempura, zelenina, mořské řasy, krevety! Vypadá to jako luxus, leč v onom obchodě člověk za nákup nechá přibližně stejné množství peněz jako v Tesku za nákup srovnatelného objemu.

Šetřit musíme. Smířil jsem se prací na college natolik, že mám pocit, že někteří studenti budou i vzdělávatelní, nicméně učím jen jeden den. Takže stále ulice. Když ještě nedávno někdo chválil West End, tak jsem namítal, že je přelidněný, turistický, drahý a tak vůbec. Jako Praha! Jenže teď, když trávím několik odpolední v týdnu v Sohu, začínám kouzlo centra Londýna konečně také objevovat. Stačí se (v lepším případě bez cella na zádech) projít od Oxford Street směrem k Leicester Square. Od někdy až vskutku nechutně přecpaného centra nákupních horeček se člověk dostane k mnohem klidnější Soho Square s malým parčíkem, poté páru bloky kolem hospod, klubu a tak přes Chinatownu vonící čínskými restauracemi a obchody se vším, co se v Zemi středu jí, k Leicester square, co by kamenem dohodil od Picadilly Circus (přeplněný, drahý a s velkými reklamními blikátky). Kromě mnoha turistů zde žijí černoši (patrně původně Afričané) a Číňané (patrně původně Číňané) své vlastní životy a na pozadí turistické centra, na kterém by se v Praze snažil svést kdejaký přeučený vekslák a podnikavec, se odehrává běžný život lidí, jejich předkové přestali být v Londýně cizinci.

Vždycky jsem rád, když se z tohoto kolotoče můžu vrátit do Hackney, které vypadá jako maloměsto někde na hranici Turecka, Jamajky a Anglie 80. let. Hackney je patrně jedno z center vegánů v Londýně. Myslím, že by tyto bělochy, kteří by za práva zvířat vlastní životy položili, kleplo pepka, kdyby viděli, co vše je k dostání v onom čínském obchodě v Lower Clapton Road, s prodavačkou, která vám nebude anglicky rozumě ani "how much". Velmi oblíbený je naopak turecký obchod, ve kterém nějak cíleně pozapomínají dávat na produkty cenovky. Zato je na většině napsané, že to je organic. Bojovníci za práva všeho, co se hýbe, takto označený produkt koupí, i kdyby to byly tři mrkve a měla na ně padnout výplata! Na obhajobu nutno dodat, že jsem sám tyto produkty kupoval a zatím se ani jednou nedivil tomu, jak je cena vysoká. Ba naopak! A tak střídavě nakupuji zdravě organicky a v čínském obchodě stravu, o jejíž čerstvosti nemůže být nejmenších pochyb.

Itálie severu a postmoderní Mozart

Někdy si připadám jako hysterický puntičkář. Ano, těžko tomu někdo, kdo mě zná z dob před přesunem, bude věřit. Nervy mám jen jedny a až příliš často se mi stává, že na ně útočí neschopnost či lhostejnost mého okolí.

Nad dopravním podnikem Londýna lze střídavě kroutit hlavou a zamýšlet se, že přepravovat denně 12 milionů lidí přece jenom není legrace. Nad vynalézavostí své cestující obtěžovat a pít jim krev ale nezbývá než žasnout. Nicméně jsem se zařekl, že svůj blog nebudu přesycovat malichernostmi, a tak se raději nebudu rozepisovat.

Minulý týden jsem učil první den na svém novém pracovišti, college. Nedělal jsem si iluze. Věděl jsem, že budu učit začátečníky. Věděl jsem, že organizátoři celého projektu si to celé tak trošku představují jako hurvínek válku a myslí si, že na cello se člověk naučí, bude-li hrát jednou týdně na hodinách. Na to, co jsem zažíval první den své praxe vysokoškolského vyučujícího, jsme se ale se sebelepší fantazií připravit nemohl.

Byl jsem ve škole nastoupený v 9:30 dle dohody. Hned jsem potkal několik vyučujících, kolegů, instrumentalistů. Pokoušel jsem se zjistit, co tam vlastně budu celý den dělat. No a oni, že mám čekat ve třídě a studenti, jak mě uvidí, tak začnou chodit. To sotva. Po třech hodinách strávených cvičením mi došlo, že situace je vážná. Ocitl jsem se v pasti. Za tu dobu mi stihl sdělit několik dojmů o tom, jak to chodí, můj kolega, indický houslista a flétnista. Že studenty musí často nahánět po škole, aby mu na (individuální!) hodinu vůbec přišli. A že nemám čekat, že většinu z nich první den vůbec uvidím.

Když jsem po polední pauze potkal svého šéfa a sdělil mu, že jsem zatím učil jenom jednoho studenta, tak spokojeně pokyvoval, že to je dobře. Že nemám čekat, že to přijde samo, říkal Ind. Co přijde samo? Na nástěnce visí jména osmi studentů, kteří se na violoncello přihlásili. To by byl problém na tu samou nástěnku napsat, že hodiny violoncella začínají v ten a ten den? A proč dva ze tří, kteří nakonec na hodinu přišli, mezi zapsanými na nástěnce nebyli, jsem se radši nikoho neptal.

Jsem rád. Je to obrovitý krok kupředu. Jak finančně, tak co se společenského postavení týče. Zoufale nízká úroveň, naprostá neschopnost organizace a šokující neznalost hudby jako takové lidí v této instituci mě ale přesvědčila, že ještě není dobojováno. O tom, v jakém stavu většina studentů je, možná preferuji jindy.

Toto vše je ale z pohledu celého mého bytí zde v Hlavním městě záležitost pouze dílčí. Jinak hraji na ulici, koncertuji s kapelou tak trošku folkovou, začíná nám to hrát a s australskou zpěvačkou se učím hrát pop. Někdo by si mohl říct, že na tom nic není, já to ale beru jako výzvu. Je málo věcí těžších než hrát jednoduchou hudbu.

Too Old To Rock'n'Roll: Too Young To Die!

Zpět. Přivítala mě záhadná a snad už odeznívající bolest čelistního kloubu, záludnost londýnského slunečného počasí a přátelští sousedé z nového bytu (bez ironie).

S mnohými jsem se sešel, s mnohými ne. Těm, které jsem neviděl se omlouvám a jsem rád za příjemné chvíle strávené s těmi, se kterými jsem se shledal, stejně jako jsem vděčen za ochotu našich hostitelů na našich cestách po Čechách a Moravě.

Moje milá měla možnost vidět Prahu, (alespoň z poloviny) českou svatbu v Zábřeze, Olomouc, Litovel (známá v Londýně pro svůj pivovar, taktéž bez ironie) a Ostravu. Myslel jsem si, že ochutnávkou tvarůžku den před naším odjezdem bude její poznávání české kuchyně završeno, až mi došlo při brzké večeři ve vietnamském bistru v Brně, že i toto je součástí českých reálií.

Byl jsem v ČR po málo víc než po roce. Tak jak jsem měl dlouho před vystěhováním pocit, že do této země a společnosti tak trošku nezapadám, tak i po tak relativně krátké době za jejími hranicemi jsem si připadal jako cizinec. Navštívil jsem místa spojena s mým životem déle než jakákoliv jiná, ale možná také díky svému cestování s mojí milou a našemu zcela cizineckému vzhledu jsem v hlavně Praze pociťoval naplno, jaké to je být v této malé metropoli turistou, samozřejmě nebyl-li jsem v kruhu přátel.

Nicméně převažovaly pocity dobré z opětovného shledání a provázení touto zemí člověka, který před rokem měl pouze ponětí, že nějaký takový stát někde je. České dráhy nám cestu nekazily a počasí až na tři zmrzlíky taky ne.

Říkal jsem si, jak je možné, že se mi takhle pozměnilo vnímání životního prostoru. Na cestách po mé rodné zemi jsem si naplno uvědomil, jakou sardinkou je člověk v mé nové domovině. Nestěžuji si, ale člověk si všimne.

Během svého výletu se můj věk překlenul v číslo, jehož se většina největších rock'n'rollových hvězd nedožila. A tak si říkám, jestli si to mám nějak brát, bát se blížící se třicítky nebo se pokusit sám sebe přesvědčit, že mi na čase nezáleží. Na čase záleží, dokud je ale člověk zdráv, tak dle slov samotného Goetha "Mládí není období života, ale duševní stav". Jít si za svými sny, zůstat v myšlení otevřený a toužit po poznání nového. Myslím, že budu-li takhle dále pokračovat, bude pro mě věk dlouho pouze číslem. Znám lidi, kteří jsou srdcem ve čtyřiceti mladší než jiní v pětadvaceti.

Že bych už mohl dostat rozum si asi mysleli dnes i dva příslušníci londýnské obdoby městské policie, když mi dost nesouvisle a nesmyslně (můj "hluk" vs řvoucí reproduktory ve stáních s jídlem a "vintage" cetkami), že na Brick Lane mi pšenka v mezích vyhlášky nepokvete. Inu, to je zkušenost, kterou někdy měl každý busker, a tak jsem rád, že už se nemusím považovat za zelenáče.

Opět Hackney

Už jsme přestěhovaní. Je to moje čtvrté bydliště od příjezdu do tohoto města. Snad tady už nějakou dobu vydržím. Opět Hackney, opět spolubydlení, ale zatím největší pokoj, který jsem tu obýval. Termín začátku učení na obou školách je už přesně daný. Až po výletě.

Ulice, ve které bydlíme, je plná obchodů s karibským jídlem a tureckých podniků, kaváren a nezbytných cornershopů ( i když jeden z nich, mám pocit, patří Indům). Karibští obyvatelé této ulice jsou snad Jamajčani, snad z jiných ostrovů "Západní Indie", snad z Guyany (i když o tom pochybuji).

Než jsem sem přijel, měl jsem jako asi většina Čechů, kteří vyrůstali v kontaktu s evropskou alternativní kulturou, dojem, že většina Jamajčanů, které potkám, budou dredatí pohodáři uctívající Haile Selassieho, kouřící ganju a poslouchající reggae, drum and bass či dub. Hned po svém příjezdu jsem pár dní pobýval ve svérázném hostelu v Greenwich, který patřil paním západoindického původu, které všechny oslovovaly "darling" a "sweetheart" a měl jsem příležitost všimnou si několika věcí: Většina Jamajčanů navzdory mému přesvědčení, že pro ně je Etiopie zemí zaslíbenou, už dávno není Habeší nijak nedšená; oblasti obývané lidmi karibského původu mívají špatnou reputaci; a nakonec tito "pohodáři" holdují kromě na pohled neškodné ganji i všem jiným látkám na pohled velice škodlivým.

Osídlování Anglie lidmi z těchto zemích začalo po druhé světové válce, kdy bylo zapotřebí levné pracovní síly. No co, když jsou chudí ve své domovině, můžou být chudí v Anglii, ne? A samozřejmě byli přesunuti do oblastí buď vybombardovaných (velké části východního Londýna, včetně Hackney) anebo nově postavených bez předchozího zásahu Wehrmachtu. Čelíce předsudkům ze strany bílých Angličanů, protože nejsou bílí a Afričanů, protože nejsou "opravdoví", inu, Afričané.

Chudoba to byla samozřejmě pouze relativní, ale o tom možná jindy. Nicméně i jejich dřívější domovina vznikla jako země otroků. Všichni, včetně nejbohatších a nejmocnějších byli jejich potomky. Bez předsudků a bez zobecňování členové společnosti, která není zvyklá rekrutovat elity z vlastních řad, mají ve společnosti cizí, která je navíc a priori bere jako novou "working class", pramalou šanci na uplatnění. Jedním dechem musím dodat, že například můj budoucí šéf z college, který mi domluvil i práci na další škole, který je sám jamajského původu, na Jamajce vyrůstal, je kromě učitele klavíru lékařem, mluví plynně sanskrtem (zvláštní spojení, vzhledem k tomu, že sanskrtem dnes už vlastně nikdo nemluví, ale budiž) a má konexe v nejvyšších sférách světového hudebního průmyslu.

Co z toho plyne? Nic. Jen to, že bydlím v ulici, kde kromě bílé poloviny obyvatelstva, která se sem nastěhovala během posledních deseti let, žije karibská většina, neznamená, že zde běží život v rytmu reggae a všudypřítomné vůně konopí. I když plakát Haile Selassieho jsem tu už zahlédl.

Čas letí a po horečnatém stěhování začínají horečnaté přípravy na výlet. Po roce a dvou měsících se podívám do Čech a na Moravu a beru s sebou i svoji milou. Doufám, že se s těmi, co se v ČR nacházejí a tento blog čtou, sejdu.

Come on, Eileen! a Možná příjde i Yo-yo Ma

Hráli jsme na Brick Lane s irským akordeonistou D klezmerový freylakh, když se před nás postavil houslista se skládací židlí. Rád se setkávám s jinými muzikanty. Na ulici ale dobré neznat bratra, a tak se člověk časem naučí ostatní buskery brát jako mírnou hrozbu. Tentokrát se moje paranoidní intuice mýlila. Houslista se k nám přiblížil, a jestli jsme z Izraele. A my že Irsko a Česká republika. A on že je z Irska taky, herec, měl představení ve West Endu a šel si na ulici zahrát. Že přijde ještě jeden kamarád, kytarista, a jestli se k nám do té doby může přidat. Nebudu zacházet do podrobností, ale díky jeho pěveckému a vskutku hereckému projevu a výběru známých folkových melodií, se kolem nás tvořily tančící hloučky a vydělali jsme si více, než bych čekal. Taky jsme se pokoušeli přijít na akordy písně Come on, Eileen! Přišel jsem o nejlepší, když jsem šel vyzvednout kamaráda O (druhého kamaráda z dob před přestěhováním, který mě zde navštívil). Za tu dobu totiž kolem jamujících Irů prošel autor tohoto velkého hitu 80. let, a tak se mohli zeptat, jaké akordy tam teda jsou, přímo jeho. Inu, Londýn. Když jsem se vrátil, byl herec už někde za rohem s celebritou.

Počasí tu je vskutku nevyzpytatelné. Podíváte se z okna, ale odhadovat, jaká bude teplota, je jen pro odvážnější. Včera jsem po nesmírně slunném a teplém velikonočním období vyšel nalehko v košili, když mi cestou na Carnaby Street začalo docházet, že jsem se opět spletl. Bylo tak o deset stupňů méně, než by se podle slunečního jasu mohlo zdát. Jsme blízko moře a výkyvy jsou opravdu rychlé, nečekané a zákeřné. Přes to, že jsem tak trošku mrzl a musel překřikovat prodavače svatebního speciálu periodika Sun, tak se na den v týdnu dařilo. Opět několik vizitek a výdělek takový, že třeba nakonec budu i mít peníze na pivo v ČR. Prodejce speciálů byl usměvavý Bangladéšan, kterého nijak nermoutilo, že nic neprodal a smál se tomu, jakého to má hloupého zaměstnance, že za takovou volovinu chce 5 liber. Je placený od hodiny, tak se smát může.

Někdy se ale nedaří. Potvrdilo se mi, že je pramalá souvislost mezi kvalitou výkonu a výdělkem. Podle očekávání mě většina lidí stejně poslouchá pouze okrajově a rozhodnutí drobné hodit či nehodit je učiněno ihned po spatření osamělého umělce. Problém je v tom, že se vždycky může vyskytnout někdo, kdo tomu rozumí. Tak jsem si jednou popovídal s cellistou Madras String Quarteta a včera s pánem, co se zná s Lynn Harrellem (jedním nejslavnějších cellistů současnosti).

Na počasí si nestěžuji. S tím nic nenadělám a musím holt být na jeho zrádnost lépe připravený. Doufám ale, že rozmarům štěstěny při pouličním hraní nebudu muset být naplno vystaven už moc dlouho. Vlastně se to už mění. Tlumočení už začíná jako záchranná síť fungovat a termíny začátku na obou školách se nezadržitelně blíží.

A na závěr věc, o které jsme se měl zmínit před několika týdny. Ku příležitosti svých 80. narozenin tady měl galavečer s kupou celebrit Michail Gorbačov. Když jsem se pozastavil nad bizarností oslavy narozenin komunistického totalitního vládce v centru kapitalismu & demokracie, tak jen můj anglický kamarád utrousil, že ho my, východoevropané, jako hrdinu asi nevnímáme. Je problém ve mě, nebo se svět zbláznil? Držím se Bacha.

Londýňané všech zemí

Nechci svůj blog nechat časem umřít, vyhnít. Jen jsem byl teď tak trošku vytížený. Hraní na ulici, tlumočení, zařizování dalšího zaměstnání, hledání nového bydlení a tak vůbec.

Pěkně popořadě. Štěstí je vrtkavé a dvojnásob to platí člověk pociťuje, živí-li se hraním na ulici. A tak po euforickém hraní s partou Irů (na jehož závěr se dostavil i můj starý kamarád z ČR) a nečekaně výnosném pondělí následovalo několik dnů buskerské okurkové sezóny, kdy jsem hodiny a hodiny seděl, hrál Bacha a sledoval, jak mi stovky kolem procházejících lidí neházejí ani floka a já budu rád, když budu mít ráno na mléko. Ale takový je život buskera a vlastně život vůbec. Jednou dole, jednou nahoře.

Mám za sebou první sezení na psychiatrii, tedy jako tlumočník, a příští týden mě čeká práce hodně, což je dobře, protože bude dobré nemuset na nájem střádat peníze z pouličního hraní. Taky mě čekají první zakázky na němčinu. Sám si držím palce.

Datum začátku učení na college už je dané stejně jako datum začátku učení na další škole. Byl jsem se předvést na koncertě této školy jako "host" a budoucí učitel v duu s vedoucím Studia of Performing Arts z college. Nikoho nezajímalo, že naše představení připomínalo slepou bábu, třebaže jsme začali i skončili společně, a říkali nám, že to celé bylo moc pěkné.

V Británii nemá rasová segregace tak hluboké kořeny jako třeba v USA, nicméně je vážná hudba doménou spíše bílých a bohatších lidí. Když jsem šel na pohovor na onu college a z vrátnice mě vyzvedl vyholený černoch se slunečnými brýlemi a sportovní postavou v perfektně padnoucím obleku, čekal jsem, že toto bude zcela nová zkušenost. Ocitám se jako učitel na školách v jedné z nejchudších částí Londýna, kde hudbou mladých je RnB a Hip Hop. Koncert dětí (ten, na kterém jsme s mým budoucím šéfem vystupovali jako "hosté") zakončený gospelovou úpravou Ódy na Radost (půjčené z filmu Sestra v akci 2) mě přesvědčil, že mě asi čeká doopravdy něco, na co mě moje pedagogická kvalifikace z ČR připravit nemohla ani při sebelepší vůli. Ředitelka, kolegové i studenti výhradně afrického, karibského a z menší části indického původu. Temperament, za který by děti v ČR byly posílány do dyslektických tříd. Myslím, že ještě bude o čem psát.

Z druhé strany olympijského stadionu (reprezentujících dle mého názoru jednu z nejzbytečnějších a nejdražších akcí na světě) leží Hackney Wick. I v této čtvrti sestávající prakticky pouze ze skladů jsme se byli podívat na bydlení. Na první pohled ponurá oblast, kde se člověk necítí bezpečně kvůli citelné absenci lidí, je naopak velice bezpečná právě proto, že jediný živočišný druh, který se zde vyskytuje, jsou výtvarníci. Sklady přetvořené na byty a ateliéry. Moje milá si jeden z těchto ateliérů pronajala, a tak jsme se rozhodli pokoj v bytě ležícího dvě ulice od něj nevzít. Nechtěla by trávit veškerý svůj čas mezi ponurými stavbami skladišť a zavřených továren a i mně tato oblast přišla spíše "zajímavá" než atraktivní jako bydliště.

Přesto se do Hackney vracíme. Tento obvod Londýna je asi silně návykový, neboť kdo v něm bydlí delší dobu a neutekl (u mě se tak stalo pouze z důvodů finančních), nemůže si jej vynachválit a už nikam jinam nechce. Čeká nás další stěhování. Tentokrát se ale nejedná o řešení dočasné, a tak se těšíme.

Radosti Buskingu 2

Vzpomínám si, že jsem loni v srpnu prohlásil, že dobrou práci nedostanu, pokud si ji nevytvořím sám. Mladý ale zkušenostmi a sebevědomím překypující houslista D pokyvoval a říkal: "Welcome to the world of self-employment! Or as we say: Self-unemployment." A tak k věcem přistupuji kreativně a díky mému definitivnímu "ne" pracím, které nejsou na mé cestě za tím, co chci a dle mého názoru bych měl dělat, se přede mnou více než nejistota otevřela svoboda.

Dost filozofování. Je ráno a mně můj jmenovec, busker původem z Briminghamu, sdělil, že neděle v Notting Hillu je v podstatě stejná jako všední dny, tak se tam chystám v tuto středu. Pátek a sobota jsou napěchované turisty i buskery a, dle jeho slov, nemá ani cenu hrát. Nevěděl jsem to, ale díky tomuto nedorozumění (myslel jsem, že neděle je den D) se v Portobello Marketu v Notting Hillu i na tržnici Brick Lane (jejíž mumraj vrcholí naopak v neděli) lišácky vyskytuji, když tam je méně lidí, ale i méně pouličních hráčů a vydělávám více, než kdybych se snažil upoutat pozornost davů mačkajících se okolo mě, pln obav, že mě někdo ušlape.

Minulou sobotu jsem na oné Brick Lane preludoval nejdříve brazilské písně pak jazz a pak Bacha. Byl překvapen, že i na tak rokenrolové ulici jako je tato, se nejlépe ujímal právě Johann Sebastian. Dokonce se našlo publikum, které se vedle mě usadilo na tak dlouho, až jsem se obával, že budu muset před nimi začít skladby opakovat a oni si toho všimnou. (Bach suit napsal šest, ale cellistů, kteří jich všech šest nosí v hlavě, je vskutku málo) Nakonec jsem po odehrání svého "programu" vstal, jakože mám pauzu a bylo. Z jednoho z posluchačů, dredatého Japonce, se vyklubal kolega, pouliční hráč, busker na didgeridoo. Že pořádá nějakou akci a chtěl by na to svolat co nejvíce pouličních hráčů. Charita na katastrofu, co se v Japonsku odehrála. Vítr v kapse mi ani nedovoluje darovat jakékoliv peníze, a tak jsem rád, že, vytěží-li se z této akce něco, aspoň nějak pomůžu. Navíc opět o kontakt více, že ano. Japonce jsem znal od vidění, a tak jsem rád, že se známe už oficiálně.

A v neděli, když jsem drže se téměř čistě Bacha, preludoval na tom samém místě jako každou neděli, za mnou přišel nejspíše vedoucí protější hospody, která byla právě otevírána. Bylo pravé poledne. Jak dlouho, že budu hrát. Odpověděl jsem otázkou, jestli je s mým hraním nějaký problém. A on, že naopak, jestli bych se nemohl postavit před jeho hospodu, tak na dvě hodinky, že mi za to něco přihodí. A tak jsem měl první hospodský koncert. Kromě vhozených drobných ještě menší příplatek od nadšeného vedoucího a mohl jsem s pocitem dobře vykonané práce domů.