Kariéra

Moje kariéra v obchodě sítě EAT. dnes skončila. Poslední den jsem díky včerejšímu koncertu s pirátskou kapelou a pokoncerntí akci stejně jako zkušební směnu loni v říjnu strávil s odeznívajícím primátem. Z různých důvodů jsem rád, že to mám za sebou. Moje vedoucí mi v podstatě celou tuto zkušenost, kterou beru jako náhradu za vojnu, hodně ulehčily tím, že byly velice férové (alespoň většinou) a vzhledem k tomu, že vím, že většina vedoucích takových není, jsem se rozhodl na podobné práce se do budoucna vykašlat a nenechat ze sebe dělat hlupáka.

A tak přemýšlím o dalších krocích, jak se v tomto městě neutopit. "Dva roky", tuto informaci jsem tento týden slyšel z úst cellistky, co mě kdysi učila baroknímu cellu (které nevlastním a na které stále neumím). Nebyla první, kdo mi říkala, jak ze zkušenosti vlastní, tak svých známých, že to je doba, které je zapotřebí pro to, aby se člověk tady usadil a začalo se mu dařit. Kdybych sem přišel umývat nádobí a věnoval tomu veškerý čas a úsilí, tak se můžu vypracovat a celé by to bylo rychlejší. Jenže já se pouštím do divokých vod volné nohy, a tak doufám, že mám nyní za sebou polovinu doby živoření.

Musím vymyslet, jak zefektivnit svou hru na ulici, jak si sám sehnat placené koncerty a jak rozšířit řady svých studentů. Možná bych svoje plány nemusel takto internetově vytrubovat. Jen kdyby někdo měl o mě starost, jestli tady neumřu hlady. Trvalo dlouho zjistit, do čeho má cenu investovat čas a úsilí. Mimochodem, taky bych se divil, kdyby mi někdo vyprávěl, že v únoru bude hrát na ulici. Je ale zapotřebí vzít v potaz, že tu je klima oceánské a teploty kolem 10-ti stupňů tu jsou v této roční době zcela běžné.

Hodnoty

Mnoho lidí se bere příliš vážně. Ale to, co se v posledních týdnech odehrálo v ČR přesahuje hranice mého omezeného chápání. Celá ta "krize" okolo doktorů vyhrožujících odchodem do zahraničí mi kromě jiných věcí přijde jako projev toho, která povolání naše společnost považuje za nedůležitá a která za důležitá. Vím, že doktoři v nemocnicích bývají přepracovaní a přetěžováni. Přijde mi ale komické, že se jakákoliv skupina obyvatelstva sama nazývá "elitou národa". Všichni víme, že velká část této "elity" svou práci nedělá pořádně, fláká ji a zdraví lidí a jejich životy, o kterých se dušují, že je chrání, spíše ohrožují.

Vím, že studium medicíny je náročné a dlouhé. Já jsem cello díky tomu, že jsem šel na vysokou školu o dva roky dříve, než je obvyklé, studoval "jenom" osm let. Bez ohledu na zkouškové období nebo prázdniny jsem každý den cvičil, abych se mohl stát profesionálem. S troškou štěstí bych skončil ve filhramonii nebo divadle a pobíral 14 tisíc hrubého, pracoval dopoledne, odpoledne i večery, často šest dnů v týdnu, měl pár týdnů v létě volno.

Někdo by mohl namítnout, že doktorů je zapotřebí. Ano, každý občas doktora potřebujeme. Mně samotnému se ale stalo, že mi ale v době nejpotřebnější díky vlastní nedbalosti a lhostejnosti nepomohli. Napadlo mě, že by bylo zajímavé uskutečnit "stávku hudby", kdy by v daném městě lidé neměli týden přístup k hudbě, živé či reprodukované, aby jim došlo, jak nás "nepotřebují".

Další námitka by mohla být ta, že jsem sám z ČR odešel. Učinil jsem tak ale čistě v cestě za vlastním štěstím a nikomu nebudu říkat, že jsem součástí "elity" a že na mě někdo kvůli tom má brát ohledy.

Nevidím do problematiky českého zdravotnictví dostatečně, abych mohl vynášet soudy. Je úctyhodné, že se lékaři jako jedna z mála skupin v ČR od roku 1989 dokázala vzbouřit proti něčemu, co se jim nelíbí a je-li zapotřebí reforma, je dobře, že se ozvali. Způsob, kterým se tak stalo, ale svědčí o neskutečné aroganci zúčastněných.

Námět pro tento článek jsem čerpal jinde. Daný blogger se ale nechává svými emocemi unášet značně, a tak odkaz můžu zaslat na požádání, ale tady jej zveřejňovat nebudu.

Diários de bicicleta 2011 a slova

Na svatého Valentýna se vyjasnilo. Rozhodl jsem se poprvé rozjet na půjčeném a do té doby zazimovaném kole a znovu jsem se přesvědčil., že pohled na toto město je nejkrásnější ze sedadla tohoto dvoukolého koně. Euforie mě malinko přešla dnes ráno, kdy jsem ještě pln nadšení šlápl do pedálu a zjistil, že mi protivítr možná přimrazí ruce k řídítkům. Nakonec jsem se ale pilným šlapáním a kličkováním mezi černým taxíky a nablýskanými fáry bankéřů zahřál a spokojeně dojel až k Bank of England, kousek od které ještě pár dnů budu prodávat sendviče.

Když jsem minulý týden trávil čekání na tlumočení v kavárně studiem japonštiny, zaslechl jsem hodinu čínštiny probíhající vedle mě. Paní, Číňanka, učila Evropana nejzběsilejšímu ze světových jazyků podobně, jako se v kavárně toho samého řetězce scházím za účelem výuky s N-san já. Nyní bohužel velice zřídka. Nějakou dobu jsem si kutil kartičky se slovíčky, když se u vedlejšího stolu chystala usednout postarší asijská dáma. Moc si už podle obličeje Číňany s Japonci nepletu, tentokrát jsem si ale nebyl jist. Když ale paní vytáhla balík ubrousků a jedním z nich začala na pohled čistý stůl utírat, nebyl jsem již na pochybách.

Člověk potřebuje docela dost cviku na to, aby se národnosti východní Asie naučil rozpoznat. Narazíte na typy, které si splést nemůžete nikdy, hlavně podle oblékání či vystupování, ale musím říct, že i po teď už dlouhém procvičování občas danou osobu zařadit schopen nejsem. Dost praxe mám v práci, kde nám zákazníci chtějící ohřát housku diktují jména, která vyvoláváme, když je svačinka hotová. Tak se mi stalo, že jsem si myslel, že pán je Japonec a jmenoval se Kim anebo dnes, že pán vypadal velmi čínsky a řekl mi s londýnským přízvukem, že je Robert. A taky jsme dnes jedné japonské paní dovrtali objednávku a dali jí jiný toust.

Říkat věci očividné, jako "byl tam ten černoch" nebo "ten obchod, co mají ti Číňani", nebo dokonce "Číňana od Japonce, to já poznám!", není politicky příliš korektní a spíše se hodí použít eufemismů a na to, že někdo vypadá jinak nebo že má původ jinde, radno vůbec moc neklást důraz. Paradoxně se ale při přihlášce do zaměstnání vyplňuje dotazník "equal opportunities" (námět pro názvy dvou předešlých příspěvků mého blogu), kde jim to všechno musíte vyslepičit.

Myslel jsem si, že je něco špatně. Že přece na černochovi vidím, že je černoch a když Číňana od Korejce nebo Japonce rozpoznám, tak na tom přece není nic špatného. Není, ale pouze v daném kontextu a doopravdy je asi lepší v komunikaci, řekněme "na úrovni", stáčet hovor směrem, který naznačuje, že těmto věcem není kladena přílišná váha. Bylo by totiž lepší, kdyby na nich vůbec nezáleželo přes to, že se jedná o věci očividné. Ačkoliv by mělo nést stejný význam tvrzení, že "je černovlasý" jako "je černoch", tak tomuto tak není a ještě donedávna to s sebou neslo zcela jasnou stigmatizaci, které se toto tvrzení samotné ještě nezbavilo. Zkuste třeba říct, že vás podvedl ten blonďák, nebo že vás podvedl ten Žid. Slova je zapotřebí volit s ohledem na to, jak bývala používána dříve a co si pod nimi představujeme a co jsme si představovali. Nejsou pouze holým tvrzením.

Omlouvám se některým čtenářům za neustálé omílání problematiky multikulturalismu, ale vězte, že to společně s hudbou je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si toto město vybral. S komentátory mnou dříve zmíněného projevu pana premiéra se samozřejmě roztrhl pytel a já se k nim už přidávat nebudu.

A co se týče hudby, není nikdy moc co psát. Tam je naopak zapotřebí slova volit velice střídmě.

Až později, Lakatoši

Premiér mé hostitelské země měl včera na bezpečnostní konferenci v Mnichově proslov. Článek o tomto proslovu mě na stránkách BBC zaujal natolik, že jsem si i samotnou řeč přečetl. Obyčejně jsem na takové věci příliš líný, ale jednalo se o téma, které jsem ve svém deníčku asi před týdnem zmínil i já.

O soužití různých kultur v jednom prostoru jsem se toho ve svém blogu napsal hodně. Někdy jsem oplýval nadšením, někdy zklamáním, že šance tu zas tak rovné, jak by se na první pohled mohlo zdát, nejsou. Celkově jsem ale vždy byl a zatím i jsem názoru, že britský systém je nejlepší ze špatně fungujících a dobře fungující neexistuje. Proto se nikdo nemůže divit, že jsem strnul při pohledu na titulek "Státní multikulturalismus neuspěl, říká David Cameron".

Zabývá se problémem hrozby terorismu a její spojitostí s multikulturalismem a "oslabenou národní identitou". De facto navrhuje posílit britskou identitu v mladých muslimech, aby se, zmateni nevůlí přijmout bezmezně přísné islámské hodnoty svých rodičů a neschopností integrace do "většinové" společnosti, pro nabytí pocitu sounáležitosti neinklinovali k islámistickému extremismu. To, že tato ideologie má tak silnou živnou půdu právě v jeho domovině, přisuzuje David, velmi zjednodušeně řečeno, přílišné toleranci. Souhlasím s ním, pokud jde o to, že by měl být radikální islámismus potírán stejně přísně jako extremismus pravicový. Vskutku by mělo být stejně nelegální hlásat, že někdo chce tuto zem vidět muslimskou (názor, se kterým se tu lze setkat), jako hlásat, že by tato země měla být jen a jen bílá.

Za stávající situace, kdy například polovina obyvatel Londýna má původ mimo Anglii se jeví jako jediná možnost právě tolerance. Proti té ale přímo štvou kazatelé islámského extremismu a tak je zapotřebí se s nimi vypořádat. Dejme tomu. Nežiji tady dost dlouho na to, abych to mohl posoudit, ale s jakoukoliv hrozbou terorismu jsem se tu nesetkal.

Nebudu se příliš vracet k tomu, že "terorismus" je jedno z moderních zaklínadel, na základě kterého lze démonizovat vše a díky kterému si západní politikové dělají fackovacího panáka z islámu. Nechci se ani zabývat tím, že se terorismus, jak ostatně Cameron připustil, zdaleka neomezuje pouze na muslimy (načež se v posledních desíti letech s oblibou zapomíná).

Zajímavé mi přijde to, co říká Inayat Bunglawala z organizace Muslims4Uk. Dle něho premiér "střílí na nepravý cíl". Dle něj se islám radikalizoval až po invazích v Afghanistánu a Iráku, zatímco se velký počet muslimů vyskytoval v Británii už od 60. let. Problém tudíž není potřeba soužití kultur. Stejně jako já má dojem, že je povýšené nutit celou rozsáhlou skupinu obyvatelstva přijmout velký seznam hodnot, který jim není vlastní. Dle mého je také nespravedlivé vytahovat jednu skupinu z mnoha, které tyto hodnoty nepřijímají.

Nemám problém s nakupování v obchodech, kde místo rádia hraje muezín a několik mých kamarádů jsou muslimové. Uznávám, že to, že já sám problém skryté hrozby terorismu nevidím, neznamená, že neexistuje. A uznávám, že pokud takový problém tu je, je také zapotřebí jej řešit. Přijde mi ale nebezpečné, dokonce velice nebezpečné jakkoliv, byť jen náznakem se snažit útočit na identitu jakékoliv části obyvatelstva. Je jasné, že posun směrem "naděláme z nich Angličany" by dle mého napáchal více škody než užitku. Tentokrát by se mohli Britové něco naučit od Čechů a podívat se na odstrašující příklad dlouhodobého "řešení"otázky českých Romů. "Přizpůsobování většině" zní jako pěkný nápad, ale kořeny lidí nelze vytrhat a společnosti, která se o to u jakékoliv své menšiny pokusí, se tento krok šeredně vrací. Nechci ale z Camerona dělat hlupáka a vím, že to přesně takhle nemyslel. Jen jsem zvědav, kterým směrem se v příštích letech změní přístup britských úřadů vůči cizincům.

Zaklínadla a cukrárna

Malý krok pro lidstvo, ale pro mě jako člověka je výpověď v sendvičárně krokem velkým. Vedlo mě k tomu pohnutek několik a doufám, že se svobodou, které se mi díky tomuto rozhodnutí dostane, nepřijde opět tíseň finanční. Náhradní řešení je, jen mít trošku toho štěstíčka a nebýt líný.

Skolil mě bacil, který se o to nejspíše pokoušel už asi dva týdny, a tak jsem dnes zůstal ležet (až na jeden tajný pohovor) doma. Jinak velice milá vedoucí mé omluvy, že mě bolí v krku a ušislyšně nemůžu ani mluvit, nebrala, že "je pátek, takže hodně práce" a s telefonem mi praštila. Tak jsem si říkal: "A co mi můžou? Vyhodit mě?"

Už dvakrát jsem zasvětil odpoledne brouzdání po internetové stránce http://stuffwhitepeoplelike.com, která si utahuje z věcí, které mají rádi běloši, ti američtí. Právě kvůli tomu, že se jedná o zámořské lidi evropského původu, to občas na lidi na této straně Atlantiku neplatí. Nutno poznamenat, že samotní tvůrcové této stránky jsou američtí běloši a spíše než o kritiku jde o recesi, dle mého zdařilou. Sám jsem se musel u několika položek zasmát sám sobě.

Tak třeba Japonsko. Anglicky mluvící běloši jako na povel, když řeknu, že jsem strávil nějakou dobu v Zemi vycházejícího slunce, odpoví, že by se tam taky chtěli někdy podívat. Všichni do jednoho. Ti drsnější dokonce řeknou, že by se do Japonska někdy "měli" podívat. Je jasné, že ani jedni se tam nevypraví, protože ti, co to myslí doopravdy vážně, tam odjeli hned po vysoké učit angličtinu. Důvodů chtít se do této země podívat je hodně, domnívám se ale, že hlavně jde o jednu z mála zemí nabízejících opravdovou exotiku, aniž by dotyčný jedinec, co se týče "civilizačních návyků" (hodně televizních programů, čistota, možnost jít v jedenáct večer nakupovat) musel obětovat cokoliv ze svého pohodlí.

Heslem, které na mě ještě částečně působí, je recyklace. Přiznat, že nerecykluji je ve "vyspělé" západní zemi takřka společenskou smrtí. Přitom se vskutku, jak píší i na této stránce, jedná spíše o pocit, že jsem vykonal něco dobrého, aniž bych pro to musel mnoho udělat. Netvrdím, že to nemá smysl, jen mi přijde roztomilé, jak si většina obyvatelstva myslí, že tím, že bude plastové láhve házet do jiného koše, zachrání planetu (která navíc zachránit nepotřebuje).

Imunní jsem zcela vůči bio potravinám. Nejspíše se řadový obyvatel střední třídy domnívá, že bio potraviny jsou vyráběné na farmách jako za starých časů a nepřipouští si, že to je pouze trik pro zvedání cen za téměř ten samý výrobek. Taky samozřejmě všichni chceme pečovat o svá zdraví, a tak do sebe nechceme cpát nic chemického, pesticidy a tak podobně. Chyba není na straně zákazníků, ale domnívám se, že to by měla být samozřejmost, bez nálepky "bio", anglicky "organic".

Citlivost na kvalitu a složení potravin je kapitolou samou o sobě. V sendvičárně, ve které brzy končím (hurá!), jsou pečlivě označeny výrobky s méně než 3% tuku a zákazníci velice rádi využívají svého práva vědět, co v daných potravinách je a tak, třebaže za nimi stojí fronta až k východovým dveřím, se musí zeptat, jestli jeho oběd obsahuje pšenici nebo ne. Samozřejmě většinou u těch nejnepravděpodobnějších výrobků. A tak pátráme v knihách s přesným složením abychom zjistili, jestli by daný zákazník po požití toho, co jsme mu prodali, neumřel.

A hitem sezóny jsou antioxidanty! Nikdo neví (přes to, že si o tom každý přečetl několik článků v časopisech), co tyto zázračné látky přesně dělají, ale lákadlem jsou tak silným, že po Londýně jezdí autobusy s reklamou na kávu slibující, že daný výrobek je "Bursting with antioxidants". Budu zdravý díky pití té pravé instantní kávy!

Závěrem bych chtěl poděkovat za reakce na barvu mého blogu. Jsem rád za ty příznivé a ještě radši za ty nepříznivé a ze všech přirovnání, která tady radši ani nebudu publikovat se mi jako marnivci nejvíce líbí to vlastní; napadlo vás, že by to mohlo být jako nějaký moc dobrý zákusek? S velkou dávkou cukru, vajec a pšeničné mouky!

Neznalost neomlouvá

"You're such a cunt!", okomentoval s úsměvem můj kamarád R neúrodnou půdu, na kterou padala jeho snaha vzdělat mě ohledně současných kapel. Jeho kompilaci jsem několik měsíců bezpečně schovával, aniž bych si ji poslechl. Po tomto jeho důrazném apelu mi ale došlo, že se za frázi, že to od sedmdesátých letech jde stejně z kopce a že nemá cenu už cokoliv poslouchat, schovávat nemůžu. Ačkoliv moje nová záliba v Astral Weeks od Vana Morrisona mi byla schválena, bylo mi vyčteno, že pokud hraji v kapelách, tak bych měl vědět, z čeho jejich hudba vychází a vůbec jak scéna vypadá. Moje samozvaná role znalce brazilské hudby mi v tomto asi moc platná nebude. Tak jsem zatím u Arcade Fire, líbí se mi a říkám si, že třeba hudba ještě nezemřela.

V neděli, tedy včera, jsem si byl zahrát na Brick Lane, jednoho z "alternativně" nejmódnějších center východního Londýna. Už jsem se o této ulici zmínil v souvislosti s převážně bangladéšským obyvatelstvem a nápisy v bengálštině. O víkendu je ale vše jinak. Celá ulice i s uličkami postranními se promění v tržnici, kde je k mání v podstatě vše a kam si člověk může jít koupit zpět kolo, o které ten týden přišel. Plno Japonců a bělochů oblečených jako kdysi jejich rodiče (vážnost, s jakou se tu bere móda osmdesátých let mi přijde šokující, nicméně proti gustu...).

Vrcholem pouličního umění tohoto jarmarku je kytarista, zpěvák a současně bubeník s image Hendrixe, který právem upoutává pozornost všech kolemjdoucích. Ale není sám. Těch, co se větší koncentraci lidí bezcílně se potloukajících snaží využít pro vytvoření krátkodobého publika je povícero a tentokrát jsme mezi nimi byli i my dva, český saxofonista B a já. Ve stoje jsme zmrzle (já víc, B míň) improvizovali a ačkoliv se náš dav příznivců nemohl rovnat tomu, který obklopil pouličního Jima, tak až na mráz řezající mi prsty to byla zkušenost velmi příjemná. Hrál jsem přes malé kombíčko a s touto pomůckou mám pocit, že by moje cello na ulici možná nakonec patřit mohlo.

Spojené Evropské Emiráty

Nebýt wikipedie a youtube, tak se ani nemůžu nazývat vzdělancem. Nedávno jsem se na youtube dozvěděl, že populace Evropy a Severní Ameriky se islamizuje. Obyvatelstvo evropského původu se množí tak neochotně, že ho spíš ubývá, zatímco muslimů stále přibývá jak migrací tak vysokou porodností. Samozřejmě že toto video mělo poukázat na to, jak nás muslimové všechny převálcují a z původně křesťanských států se postupně stanou islámské.

Čísla mluví jasně, ale jedná se dle mého pouze čísla. V části Londýna, ve které bydlím, už to vypadá, že islamizace pokročila velmi daleko. Mnoho lidí ale nemusí znamenat faktickou moc a už vůbec ne apokalypsu. Skutečná moc je a bude v rukou lidí, kteří se jí nevzdají. Britská královna, která je stále i hlavou anglikánské církve, se na islám určitě obrátit nenechá. Nemluvě o miliardářích a bankéřích. Někdo by mohl namítnout blízkovýchodní ropné magnáty. Jenže já se, ačkoliv nejsem odborník na mezinárodní vztahy a ekonomiku, domnívám, že ve hře s největšími částkami, penězi takřka fiktivně velikými, jsou i jiní. To, že v britském parlamentu vůbec nějací muslimové jsou, je pouze náznakem toho, že ve funkční demokracii by mělo být zastoupeno celé spektrum obyvatelstva a stejně tak tomu stále není. Obávat se ale, že těchto pár lidí, kteří budou spíše zastupovat zájmy menšin, obrátí stát vzhůru nohama a udělají z něj stát islámský, mi přijde hysterické.

Navíc bílé obyvatelstvo takřka všude na světě očividně stárne. Přistěhovalci z nejen islámských zemí jsou naopak většinou mladí, práce schopní lidé, kteří sem, alespoň většinou, přišli ne okrádat stát či kohokoliv jiného (což by se jim stejně asi moc dlouho nedařilo), ale žít a pracovat. Tím pádem platit daně. Proč si tedy stěžovat, že na důchody stárnoucí většinové populace pracují mladí s původem v jiné zemi a třeba i jiného vyznání? Možná jsem natvrdlý, ale nechápu v čem je problém.

Možná se původě evropské obyvatelstvo podvědomě bojí, že šíření náboženství je spojené s podobnými úmysly, s jakými západní kolonizátoři stavěli kostely po celém světě a šířili to náboženství své. Uznávám, že i tady v Londýně se člověk setká s poněkud militantnějšími formami šíření Koránu (tím nemám na mysli undergroundové kamikadze z léta 2005), ale nedomnívám se, že prodejci kebabů a majitelé pákistánských restaurací mají v úmyslu svou hostitelskou zemi přeměnit na zemi svou.

Svět se mění a jsou věci které neovlivníme. Evropa, jejíž společenské hodnoty jsou teoreticky založené právě na toleranci, a jejíž náboženské hodnoty fungují již hodně skrytě, by se měla učit soužít, ne vzdorovat. Nemá to smysl a přiznám se, že se mi britský postoj k přistěhovalcům "buď, jaký jsi, věř, čemu chceš, oblékej se, jak jsi zvyklý, ale respektuj zákon a nedělej nám tady bordel" přijde mnohem lepší než všemožné zákazy a represe snažící se zvrátit nezvratné a štvoucí si proti sobě lidi, které daná země velmi pravděpodobně bude v budoucnosti potřebovat.