Anglická zima

Těšil jsem se. Byl jsem rád, že jsem se do ČR na svátku klidů a míru, nebo přejídání a opíjení, jak je libo, dostal. Akorát jsem svoji milou připravoval na "opravdovou" středoevropskou zimu a kde nic tu nic. Jinak byl výlet příjemný, setkání s přáteli někdy tak intenzivní, že jsem následující dopoledne trávil v agonii, ale co se dá dělat.

Nejel jsem do Ostravy ani do Brna a lidem ve městech, ve kterých jsem byl, a se kterými jsem se nesetkal se omlouvám. Den má ale bohužel pouze 24 hodin a i tak to bylo hektické. Mám velice tolerantní milou, a tak celý tento shon a setkávání se každý den s nespočtem nových tváří nesla dobře.

Hned po příjezdu se na mě svalují povinnosti. To je ale dobře, povinnosti znamenají práci a práce znamená výdělek. A výdělek znamená, že bude ještě líp. Hraní s Indy, Italy i anglickou písničkářkou, co hraje za doprovodu smyčcového kvartetu a perkusí, mi už pomalu plní diář. Hned po Novém roce mě pozvali k dalšímu pohovoru na učení. No a víc učení znamená více stálého výdělku a více zkušeností.

Před odjezdem do ČR jsme se zúčastnil gypsy jazz jam session v jihovýchodním Londýně vedené shodou okolností jedním vojvodinských Slovákem. Nikdy jsem si na skvělého jazzmana nehrál. Nicméně mi znovu došlo to, co už dávno vím, a připomíná mi to, že bych měl místo blogování jít cvičit.

Těžko se věří, že tomu už za pár měsíců budou dva roky, co tu jsem. Mám pocit, že teprve začínám. Že se rozkoukávám. Trvá to, ale je to na dobré cestě. Říkali mi, že to trvá dva roky. Už se vlastně živím jenom hudbou, takže to déle netrvalo. Kolik hudebníků se ale někdy dostane do situace, ve které si řeknou, že už je dobojováno a dělají přesně to, co chtějí a se vším jsou spokojeni?

Indi, Itali a Pythagoras

Od svého pseudbuddhistického blouznění na střední škole a společného vaření v kuchyni studentské ubytovny v Padově, kde jsem přebýval s několika Indy ve mě zájem o vzdálený Bhárát pouze dřímal. V, který učí se mnou na college, se rozhodl vzít mě s sebou na pouť za poznáním indické vážné hudby. To, že to vše znamená hrát placené koncerty, činí tuto veskrze duchovní záležitost ještě o něco příjemnější. Až po novém roce, ale už zkoušíme a máme za sebou i nějaké to nahrávání. Otevírá se mi před očima zcela nový fascinující svět.

A znovu tu je Ital F a s ním další Ital a zkoušíme klezmer. Taky jsem se rozhodl znovu začít brát hodiny violoncella. Vloni jsem při svém prvním pokusu dobývat svým hraním ulice Londýna potkal cellistku, která dělá to, co já, akorát mnohem lépe, a tak jsem rád, že jsem konečně narazil na někoho, od koho budu moct okoukávat, jak se hraje ten jazz a "world music" (nesnáším tento název, ale co se dá dělat) na ten samý nástroj co já.

Jazz je svoboda, domnívám se stále. Přesnější by asi bylo říct, že to je cesta ke svobodě. Sóla Charlieho Parkera zní velmi svobodně, ale při pohledu zblízka člověk zjistí, že to všechno má řád, nic není náhodné a a improvizace je mnohem méně volná, než by si nezasvěcený člověk mohl myslet. Vždyť Charlie cvičil několik let 14 hodin denně! Hudba sfér jednoduše nikdy nevzniká nahodile.

Achilles, želva a Chabarovsk

Udělal jsem dobře. Rozhodnutí, které jsem učinil před několika měsíci, přestat hrát a kapelami, se mi jeví jako rozhodnutí velice rozumné. Správně jsem se domníval, že pro mě bude přínosnější sedět doma, hledat práci, pracovat na webovkách, psát emaily anebo třeba prostě odpočívat, než se štrachat s desetikilovou kovadlinou na zádech po londýnských hospodách, propíjet kupóny na pivo a odcházet domů s prázdnou.

Shodou okolností měla jedna slečna (nebo mladá paní, vím já), co se mnou kráčí vstříc zdárnému konci učitelského školení, přednášku o kulturní mnohotvárnosti Londýna hned den po mém blogovém výlevu minulý týden. Tomu říkám náhoda!

A už jsem mohl s komorákem hrát. Jen se mi to křížilo s učením, tak z toho tentokrát nic nebylo. S tím se ale počítá, vzali nás víc, že budeme alterovat, a jsem potěšen, že se mnou pan ředitel komunikuje. Tím mám na mysli ředitele komoráku, samozřejmě.

Nedávno mě napadlo přirovnání. Lidé, co mě vidí po dlouhé době, se mě ptají, jak mi jde japonština. A já že pomalu. A opravdu jde pomalu. A teď to přirovnání: Když budete mít jednu libru a někdo vám dá druhou, máte o 100% víc. Když dostanete další, je to jen o 50% víc. Když další, už to je jen 33,3(perioda)%, když další 25% a tak dále. Čím víc víte, tím víc víte, že nic nevíte. To není moje myšlenka, i když místní pivo je opravdu slušný bolehlav.

Anebo Zenon. Achilles se může třeba na hlavu postavit, ale želvu nedožene. Vzdálenost se jenom zmenšuje a zmenšuje, želva ale bude pořád napřed. Mám štěstí, že japonský jazyk je spíš takový hlemýžď, snejl, neboť se za tu dobu, co se jej učím, pohnul pramálo (teda až na to, že minulý rok přidali skoro 200 znaků k těm základním, hrome!).

A je tu podzim. Teploty jsou asi o 8,4 stupňů Celsia nižší než v létě. Sibiř nadohled.

O multikulturalismu

Letí to, letí. Člověk se nenaděje a dva týdny jsou pryč. Začátky týdne, kdy jsem v college, utíkají stejně rychle jako jeho zbytek, kdy někde s někým zkouším, vystupuji nebo učím soukromě. Nebo sám hodiny beru. Jsem v půli cesty ke gramotnosti v japonštině. Pořád nemám pocit, že by to šlo nějak rychleji nebo snáze. Inu, Japonci samotní se to učí 9 let, a tak by bylo pošetilé chtít se oněch 2000 znaků naučit o moc rychleji.

Už nehraji na ulici. Ne ze zásady, ale je zima a taky nějak jsem většinou stejně zaneprázdněný jinak.

College, na které učím, je multikulturní směsicí většiny toho, co Východní Londýn přináší. V kancelářích většinou pracují Cockneys (tj. převážně bílí východolondýňané) a učitelé jsme smíchaní z celého světa. Jednou jsem k pobavení kolegů poznamenal, že je vtipné, že jediní běloši, co učí nástroje, jsou Latinoameričané. A opravdu, Kolumbijec, Kubánec i Venezuelan, se kterými mám tu čest učit na stejném ústavu, jsou skoro jediní. Kromě nich a mě tam učí Dán, jehož máma je z Ghany, Angličan, jehož máma z Barbadosu a Ind, jehož oba rodiče jsou z Indie.

Studenti jsou, pochopitelně, když jich je víc, ještě větší směsice. Drtivá většina je ale afrického či karibského původu, několik jich je původu indického či pákistánského a několik málo bělochů se tam najde taky. Většina z nich mluví drsným londýnským přízvukem. Ten je zapotřebí odlišit od dialektu cockney, kterým mluví ti, co tu byli před druhou světovou válkou. Ten, kterým mluví mí studenti, je často ovlivněn jamajskou angličtinou a bůhvíčím ještě. Nejspíš hip hopem.

Do Londýna jsem sám přišel do jisté míry i kvůli jeho multikulturalismu. Problémy tu jsou, mají ale mnohem méně etnický charakter, než by tak mohlo z médií (hlavně těch od ČR na východ) vypadat. Angličané už pramálo bazírují na svých "anglických", monokulturních hodnotách. Pokusím se vysvětlit, proč je dobře, že tomu tak je, i když to s sebou může nést nepokoje:

Představte si, že se narodíte v Pobřeží Slonoviny. I když svou zemi máte rádi, nechcete bydlet v zemi, kde neexistuje to, čemu se v jiných zemích říká "lidská práva", neustále hrozí občanská válka a vůbec byste se chtěli mít líp. Napadne vás odejít. Třeba do Holandska. A proč ne? Proč byste nemohli? Právo na spokojený život by mělo být univerzální a za to, v jaké situaci je vaše země, přece nemůžete.

A teď si představte, že se narodíte v Holandsku. Vaše země se ocitá ve finanční krizi společně s celou Evropou a k vám se neustále hrnou přistěhovalci z jiných zemí. Máte právem pocit, že by se to mělo zastavit, protože jak tak všichni prahnou po blahobytu, začínají se všichni mít průměrně hůř a stoupá kriminalita a sami se stáváte ve vlastní zemi členem menšiny.

Teze a antiteze tentokrát ovšem nepřinese syntézu. Oba tyto pohledy jsou zcela legitimní, třebaže si odporují. A bude-li mít pocit, že do Evropy lidé z chudších zemí utíkají "za prachama", tak si, vážení spoluobčané, uvědomte, že i Češi zaplavují pracovní trhy "Staré Evropy" a před pětadvaceti lety se z Československa regulérně prchalo.

Blahobyt Západu je z velké části postaven na kolonialismu. Teď není řeč o situaci současné, "neokolonialismu" či čem, ale minulé. Před kolonialismem a průmyslovou revolucí byla Evropa smrdutá, špinavá, nezajímavá a zaostalá díra, ocas Asie. Když Evropané vykoumali, jak využívat zdroje zbytku světa ve svůj prospěch, rozdělili si část zeměkoule po svém. Nejbolestivěji se tak stalo na africkém kontinentě. Bez ohledu na národnostní či historické okolnosti nakreslili svoje hranice a podle hesla "rozděluj a panuj" často štvali místní národy proti sobě dáváním privilegií svým vyvoleným. To mělo a dodnes má ve většině zemí tragické následky.

Myslíte si, že jako Češi s tím nemáte nic společného? Přestaňte tedy nosit bavlnu, jejíž rozšíření a obliba šla ruku v ruce s otrokářstvím! Nepijte čaj! Zahoďte svůj mobilní telefon! Kobalt v jeho baterce je velmi pravděpodobně těžen v Kongu, jednou z válkou nejvíc zužovaných zemí na světě. Kdyby Evropané chtěli zavřít svoje hranice, měli by tak učinit důsledně, jak pro lidi, tak pro věci.

Překvapivě z toho zatím opět vycházejí Britové vítězně. Díky mixu, který se jim podařilo nechat vytvořit ve svém hlavním městě a (bohužel zatím pouze téměř) ukázkové toleranci, se jim daří dovážet nejen lidi z jiných kontinentů a zemí, ale také jejich myšlenky, umění a řemeslo.

Britové stejně jako jiné koloniální velmoci, které neprohrály 2. světovou válku, nebudou cítit kolektivní vinu za to, co ve světě páchali za zvěrstva (transporty otroků, během kterých jich 2/3 zahynuly, genocidy Indiánů, genocida Australanů, genocida Tasmánců atd.). Kolektivní vina možná asi ani není nutná. Bylo by jen dobré si uvědomit, proč se máme tak dobře a čemu můžeme vděčit za vývoj od zaostalého kontinentu válčících zemiček ve světového hospodářského giganta.

Já jsem vám to říkal!

Letí to, letí. Už máme letenku na Vánoce, a tak po třech letech budu o svátcích opět v ČR. Těším se na zimu, doufám, že bude. Jste překvapeni? Nebo jste si to říkali celou dobu?

College je taková otrava, že se o těch špatných věcech nebudu ani rozepisovat. Kupodivu nejsou až takovým problémem studenti. Jsou drzí a myslí si, že můžou vše, ale na to je člověk připraven. Je zvláštní nechat si říkat Sire. Inu, jiný kraj jiný mrav.

A taky jsem byl a až v dalekém Leedsu. Jsou to z londýnského King's Crossu jen asi dvě hodiny vlakem, ale už to je Sever. Sever mám rád, ten anglický. Člověk hned vidí, jak jsou lidé milejší i přes o poznání nehostinnější počasí. Nebo možná právě kvůli němu? Nahrávali jsme demo s indickými muzikanty. Je mi indická hudba ještě malinko neznámou, ale bylo po mě vyžadováno právě hrát jako západně školený cellista, že uděláme fúzi. A tak jsme fúzovali a doufám, že plány, které Indové s tímto projektem mají, vyjdou.

A přesto, že jsem se na konkurz dostavil v horečkách a s lehce vadným klavírákem, tak jsem obstál a snad nedlouho po Novém roce mě čeká první koncert s komorním orchestrem, který nese název města měst, inu, v názvu.

A končí kapitalismus. Střední vrstva stavící stany před Svatým Pavlem to sice nevytrhne, ale možná tomu tak je. Věci ještě nejsou špatné, ale je očividné, že chamtivost a absence pravidel chránících veřejnost tento systém ještě stále tak úspěšný stejně jednou potopí. Anebo někdo řekne: "Heleďte, všechny ty svoje dluhy a pohledávky si můžete strčit za klobouk! Jsou to jenom čísla, která jste si vymysleli, abyste mohli strašit veřejnost. Peníze, mají-li být penězi, musí mít hodnotu, která by měla být něčím, třeba zlatem, krytá. Jděte se zahrabat, dostanete velký kulový!" A vypukla by třetí světová. Anebo ne. Vyšlo by to všem, co panikaří s mayským kalendářem a kohspirační teoretikové by si vzpomněli na vtip: "Víte, co má hypochondr napsaného na náhrobku?"

Ze svého pokoje v Hackney to ale nevyřeším. A tak raději hledám jinou práci, třebaže jsem rád, že díky té stávající už nejsem úplná socka. A moc nebloguji, vím. Musím psát jiné věci. Ani se neptejte co, ani se neptejte!

Mocní a nemocní

Vzbudil jsem se s bolestí v krku a postupně mi začínalo docházet, že můj jinak vcelku spolehlivý imunitní systém mě tentokrát nechal na holičkách. Po roce a půl marné snahy být pozván ke konkurzu mě přizval jeden komorní orchestr. Cvičil jsem jako za časů konzervatorijních a v den D mě skolil virus. Došel jsem ke konkurzu, zahrál, jak se dalo, nebo spíš nedalo a že se mi ozvou, no nevím.

Musel jsem se pár dní vyležet. Příští týden nás čekají zkoušky. Zde se totiž musí studenti zkoušet každých šest týdnů, jaké dělají pokroky. Jeví se vám to jako nesmysl? Je to nesmysl. Britské úřady jsou asi podobně pružné jako ty české (mám podezření, že to tak bude všude na světě), a tak si páni "civil servants" pletou praktickou zkoušku z nástroje s písemkou.

A taková zkouška, to není jen nechat daného studenta zahrát "Šla na Nanynka do zelí" a odfajfkovat "splněno". Ne, to se musí vykázat dlouhodobý plán, plán na každou hodinu, srovnání s osnovami předepsanými bůhvíkým a nakonec vyplnit formulář s tím, kdo zkoušku splnil a kdo ne. A že toho po šesti týdnech hry na violoncello je k posuzování!

Studenti na hodiny nechodí a když chodí, tak nepřipraveni a chápou věcí stokrát pomaleji, než jsem si ve svých nejhorších nočních můrách představoval. To je ale v pořádku, tak to chodí, takové je poslání studentů. Je ale posláním ředitelů být oligarchickými diletanty posedlými sebou samotnými a zotročující svůj vysoce kvalifikovaný personál pro realizaci svých projektů a nápadů, které lze bez nadsázky nazvat píčovinami?

Příští týden se sem opět přiřítí klarinetista F. Bude mít s sebou i mně zatím neznámého ale nepochybně velmi schopného akordeonistu, a tak doufám, že si ještě společně budeme moct užít posledních dnů možného pouličního hraní. Roční doby se tady přece jenom tak trošku střídají, a tak je dobré, že těch pár zastřešených koncertů máme domluvených.

Kdyby mi někdo vloni na podzim řekl, že za rok budu učit na college cello a klavír a to mě bude víceméně živit, tak budu rád. A tak jsem rád, člověk se toho za život nanadává dost ažaž. Jen ten říďa... Velký kus cesty mám ještě, vypadá to, před sebou.

Setsakramensky

Hudba je mnoho věcí. Zvuk, jazyk, řád, krása, radost a mnoho dalších. Hudba je ale také svoboda. Svoboda vyjádřit se. Hudba je na pomezí materiálního světa a transcendence, pojítkem mezi světem pozemským a světem ideí. K dosažení schopnosti mluvit skrze svůj nástroj jsem strávil léta a léta cvičením etud, přetěžkých koncertů a sonát. Naučil jsem se svůj nástroj ovládat, byť ne dokonale. Nicméně, kolik dokonalých hráčů chodí po světě?

A tak se soustředí moje poznávání směrem ke svobodě kreativní. Vědět kdy co jak zahrát. Jazzové řemeslo je možná to nejzákladnější a současně nejtěžší, co by se muzikant na své cestě ke svobodě, po které toužím já, měl naučit. Říkám jazz, ale myslím tím obecně hudbu kreativní, improvizační. Ti nejlepší "jazzoví" muzikanti sami ví, že styly jsou pouze nicneříkajícími marketingovými škatulkami a hudebníci vyjadřující se různými výrazovými prostředky dochází anebo chtějí dojít ke stejnému cíli.

V improvizaci, řekněme, "jazzové" se mám ještě setsakramensky co učit. Klarinetista F se rozhodl výlety do Londýna pravidelně opakovat a s tím začíná naše snad slibná spolupráce, která je zatím v zárodku. Kdo chce takový zárodek vidět, nechť se podívá zde.

Díky tomu všemu řídne počet mých příspěvků, ale vlastně to znamená, že se mám dobře.