Několik spolu nijak nesouvisejících odstavců

Dostal jsem napůl dobrovolně týden dovolené ve své milované brigádě a ještě k tomu slaměně ovdověl. Hlavně díky dovolené jsem si od začátku bláhově říkal, kolik toho stihnu. Samozřejmě, na tlumočení se mi ozývají stále stejně málo a cvičím si stejnou hodinku, dvě denně. Trošku jsem se začal věnovat tolik nezbytné teoretické stránce studia japonštiny. Zítra mě čeká po třech měsících hodina s N-san, tak se moc těším. Je po výplatě, ale toto je jediný "luxus", který si nebojím dopřát.

Zabydluji se. Japonky jsou přátelské, i když by mě ani nenapadlo jakkoliv pokoušet jejich smysl pro pořádek a Pákistánský spolubydlící mi vysvětlil, že prasata žijí v uzavřených prostorách a pojídají vše včetně vlastních exkrementů a proto je jejich maso tak nedobré a zdravotně závadné. Odvětil jsem, že jsem v Gruzii viděl mnoho čuníků se prohánět po loukách a zahradách a že takové stravě holdují spíše slepice. Ale o tom on nechtěl ani slyšet. Ve vepřovém jsou červíci a basta! A tak jsme si objednali další pintu.

Říká se, že anglické počasí je špatné. To ale není pravda, je tu nyní stejně slunečno a teplo jako v září! A dny se prodlužují, takže ve tři ještě není tma. Jaro se blíží a ještě tak tři měsíce bude.

Mezi bílými Angličany je moc populární folk. A taky muzikály. Tak jsem si říkal, že by mohlo být zajímavé napsat folkový muzikál odehrávající se v předválečném pobaltí třeba na motiv knihy Günthera Bluegrasse, který by se jmenoval "Dirty Danzig". Ale pak mi došlo, že to je jako většina mých nápadů volovina.

Říkal jsem si, že budu shánět jinou práci, protože mi sendvičárna jen a jen pije krev. Potřebuji pořád dělat něco jiného než učit či hrát abych si svou existenci ve městě měst mohl finančně obhájit. Jenže den se dnem se míjí a o zábavu se mi stará nedobytná pevnost call center HMRC, přes kterou se snažím zjistit, jak to teda je s těmi daněmi a co udělat pro to, aby mi nepřišel nějaký moc pěkný účet s nezaplaceným bůhvíčím. Telefonáty drahé, takže až někdy provoláte 4 libry s tím, že celou dobu strávíte čekáním až se uvolní operátor, tak vězte, že nejste první!

Hromady

Je zajímavé, čemu se člověk učí věřit. Kdyby dost dlouho od někoho poslouchal, že koule je hranatá, tak by snad nakonec dokázal hrany i spočítat. Sám se bavím tím, jak člověk musí snášet na něho se neustále valící obrovité hromady bullshitu (ačkoliv se záměrně vyhýbám anglikanismům, tak český ekvivalent "kecy" mi tak nějak nepřijde dost úderný).

Televizi nevedu a celkově sleduji média tak málo, až se za to tak trošku stydím, a tak mi velká část této hmoty, která se na zbytek obyvatelstva zeměkoule hrne, uniká. Nicméně vzhledem k tomu, že pracuji pro korporaci, velikána, síť fast foodů, tak si jí užívám dosyta. O něčem jsem se zmínil v souvislosti s našim uvítacím dnem, to ale nebylo vše.

Nedávno mi moje vedoucí vyčetla, že do služby zákazníkům dávám málo své osobnosti. Přišlo mi to komické. Obléknou nás do uniforem stejného střihu, barvy a velikosti a kladou nám na srdce, abychom dali průchod své "osobnosti". Jediné, co jsme si pod touto výtkou představil, bylo to, že se mám na zákazníka za každou cenu přiblble usmívat. A měl jsem pravdu. Vedoucí to myslí dobře a je mi sympatická, ale to, že dělá kariéru v takovéto instituci, svědčí o tom, že na celý tento bullshit a nazývání věcí nepravými jmény přistoupila a já tuto hru tedy ochotně hraji taky. A tak se usmívám, jako úplný tupec. Sám jsem si vědom, jaký je to nepříjemný pocit, obsluhuje-li mě v obchodě či restauraci personál s nezájmem či dokonce očividnou nechutí. Ale posuďte sami, měl jsem snad někdy problém s vystupováním?

A také posloucháme, jak zákazník nikdy nesmí čekat, nemá dokonce ani právo se moc dlouho rozmýšlet. Musíme jej hned při vstupu do obchodu odchytit a zpracovat. Že on platí naši mzdu, mi jednou říkal jeden můj nadřízený. Tím jsem dostal několik lopat mazlavé hmoty přímo do obličeje.

Není to jev nový a s demagogií se člověk shledává všude. Mladí muži si v historii mysleli, že padají za vlast, víru, ideály a bůhvíco jiného než mocenské či majetkové zájmy někoho jiného. Dodnes tomu vlastně není jinak. Lidé si kupují jídlo, o kterém jim někdo řekne, že je hodně zdravé, než průzkum za 30 let zjistí, že vlastně ne, ale že zato je moc zdravého něco jiného. Spoustu technických vymožeností a hračiček "potřebujeme" přes to, že jsme o jejich existenci před 10-ti lety nevěděli. Lidé věří, čemu chtějí a když se jim dostane něčeho, čemu věřit nechtějí, tak se smějí. A tak se můj úsměv při zákaznické službě někdy přeměňuje ve smích nad celým tímto divadlem, jehož jsem se stal protagonistou.

Equal Opportunities

Čím víc se mě lidé ptají odkud jsem a čím méně musím vysvětlovat jak to, že na Čecha vůbec nevypadám, mi přijde docela přirozené říkat, že jsem z České Republiky. Většina lidí, co potkávám si pod tím stejně nic moc nedokáže představit. Vím, že v zemi, kterou považuji za svou domovinu, žít nechci, ale i kdyby se mi to nelíbilo, tak polovina mých genů a zatím většina mého života je právě s touto zemí s počtem obyvatelů menším než londýnská metropolitní oblast spojena.

A není na tom nic špatného. S odstupem vidím, že Česko je dobré místo pro život, v mnoha ohledech lepší než Velká Británie. Češi užívají svobod, o kterých Britové už dávno zapomněli, že existují. Skvělé místo, jen ne pro mě. Jsem sám překvapen, jak přes všechno své nadávání a stěžování si, o české kultuře mluvím jako o něčem hezkém a hodnotném, čímž je ostatně každá kultura. Není v tom hrdost, hrdý může být, jak nás mj. George Carlin poučil, leda na svoje vlastní skutky. Jen se jedná o pocit, že to, co je mou nedílnou součástí, je dobré a že moje kořeny jsou hlubší, než jsem si za své mladické nerozvážnosti a bohorovného kosmopolitismu připustil.

Stejně tak se hlásím k etiopské části svého já, i když jazyk mého otce je někde hluboce skrytý v mém nevědomí. Díky jazyku jsem naopak jako mezi svými, když se ocitnu mezi Němci, aniž bych si na Němce sám hrál. Taky se občas zmíním o svém vzdáleném židovském předku, vím ale, že mě tak malé procento izraelitské krve neopravňuje se s touto národností jakkoliv ztotožňovat.

Někdo by mohl myslet, že takovéto rozštěpení identity je škodlivé a působí chaos. Zjistil jsem ale, že to vše je mou součástí a namísto zmatku mě naopak obohacuje právě když si tohoto svého dědictví budu vědom a nebudu se ani pokoušet jakkoliv se od tohoto oprostit.

Je nabíledni, že mě k tomuto závěru vedl odstrašující příklad mého spolubydlícího, který se narodil jako Polák a přistěhoval se do Anglie. Někomu řekl, že v sedmi, někomu že v sedmnácti, někomu tvrdí, že jeho otec je Angličan, někomu tuto informaci nesdělil. Někomu řekl, že vyrůstal ve Wolverhamptonu, někomu, že žil ve východním Londýně. Považuje se za Angličana, necítí nic než opovržení vůči všem přistěhovalcům, hlavně Polákům.

Obě moje nadřízené v brigádě v sendvičárně jsou černošky, jedna anglická, druhá francouzská, kolegové z Nigérie, Kolumbie, Francie a Bangladéše. Moje milá je Japonka. Mí noví spolubydlící budou z Japonska a Pákistánu ve čtvrti obývané především Bangladéšany a Pákistánci. I přes chvályhodnou snahu britských úřadů dát všem rovné šance patří v části Londýna, ve které bydlím, obchůdky Turkům nebo Gudžarátcům, internetové kavárny Somálcům, Nigérijci pracuji jako ochranka v klubech a většina pracovníků na stavbách jsou Poláci.

Zprvu jsem z této barevnosti byl nadšený. Nyní mi přijde zcela přirozená, tak přirozená, že vím, že bych se nechtěl do ČR vracet a muset řešit, jak je někdo jiný kvůli tomu, že jeho předkové jsou z Indie nebo Indočíny. Zemi, kde se ještě před pěti lety lidé báli chodit do čínských restaurací ze strachu před kočkami. Přišlo jim přirozenější věřit městským legendám, než se pokoušet bojovat s hluboko zasetými předsudky. V zemi, ve které politikové velkých parlamentních stran mohou za podpory obyvatel hlásat, že se nestydí za to být ve své zemi většinou.

Nebudu ale upadat do remcání a vyvyšování jedné společnosti nad druhou. Předsudky jsou konečně přirozené a do jisté míry nezbytné pro zachování vlastní identity. Věci, o kterých nepochybujeme a které považujeme za samozřejmé, jsou v rovnováze se zdravým úsudkem důležité a cenné. Stejně tak ale každý člověk považuje za samozřejmé věci trošku jiné. A tak jsem rád, že žiji ve městě, ve které nikomu nepřijde divné, že polovina žen za přepážkami v bankách má zahalené vlasy a že při prohlídce bytů bude pan domácí velmi pravděpodobně Číňan.

Little Japan bez rmutu

Rok se překlenul. Silvestrovská party, kde polovina jídla sestávala z roast beefu a yorkshirského pudingu a druhá polovina ze suši, nemohla být více příznačná pro moji zdejší existenci. Celé svátky pokojné, tak spokojené, že jsem díky pravidelné a zdravé stravě shodil (bez ironie) a návrat do reality byl více než krutý.

Den se dnem se míjí, týdny asi opět začnou ubíhat. Ten uplynulý byl náročný. Dost reálně mi hrozil vyhazov z práce (schovávat se před ministerstvem vnitra není radno, pracuje-li člověk pro větší společnosti) a visel nade mnou Damoklův meč daňového přiznání. Vyhazov mi pomohla odehnat moje moc hodná paní vedoucí, černoška z Shakespearova kraje, a daňové přiznání se mě zatím netýká, jak jsem zjistil po telefonátu, o který jsem se pokoušel měsíc. Hurá! Dovolat se pomoci na britských úřadech je překvapivě mnohem těžší, než na těch českých.

Vyřešil jsem bytovou situaci stěhováním se další kousek na jih, čtvrti zvané Limehouse, také převážně muslimské oblasti stále na sever od řeky, do pokoje po své milé, která bude měsíc pobývat ve své domovině a já budu spolubydlet s dalšími dvěma Japonkami a Pákistáncem. Jediný obyvatel neasijského původu. Taky se mi líbí, že se stěhuji do míst, ze kterých vyplul William Adams, první Angličan, který vstoupil na Japonskou půdu. Moc se mu tam líbilo. Tak, že tam zůstal, stal se Samurajem a spokojeně v Japonsku i zesnul.

A studentů cella je po Novém roce jako hub po dešti, a tak doufám, že si to rychle nerozmyslí, protože mě učení baví a peníze to jsou nesrovnatelně lepší než prodej baget, samozřejmě. De facto jsem kapituloval na hledání si jiného "shit jobu", jak se těmto smysluplným aktivitám tady přezdívá a sháním se po výdělečné činnosti takové, ze které samotné bych mohl mít radost stejně jako z peněz z ní obdržených. "Music services" obvodů Londýna komunikují a já jsem pln očekávání.

Je krásné slunečné odpoledne a říkám si, že mi připomíná loňskou japonskou zimu. Dostal jsem zprávu, že se do muzea na úpatí hory Fuji příští zimu nepodívám. Okolnosti jsou trošku mrzuté, nicméně mě to, že se do země vycházejícího slunce budu muset vypravit jinak, nijak nermoutí.

Jeden starý Číňan jednou...

Píšu málo. Věřím ale, že nejsem jediný, kdo u počítače tráví nyní o svátcích méně času. Ačkoliv za celé toto období nevytáhnu paty z Hlavního města Londýn, tak jsem zažil Vánoce pokojné plné přejídání a popíjení (byť vše v teple domova) a došlo i na rybu s bramborovým salátem (byť lososa a ne kapra).

Blíží se silvestr, ale já nebudu upadat do bezduchého tlachání televizních moderátorů o bilancování, co s sebou starý rok přinesl a nebudu dělat do Nového roku předsevzetí. Nebudu přát čtenářům šťastný Nový rok, protože lidé, které mám rád, vědí, že jim vše dobré přeji a nejspíš budu často beztak mít příležitost využít mnohem "osobnějších" prostředků, jako je skype, chat na facebooku či dokonce email.

Z mého nového pokoje se zanedlouho stane bývalý. Důvody různé, ale konečně impuls toto rozhodnutí neoddalovat přišel ve formě velice ošklivé hádky se spolubydlícím. Nic si z toho nedělám, doopravdy jsem se chtěl stěhovat jinam. Jen vyřešit na nějakou dobu mou stále neutěšenou finanční situaci. Nazývám se hlupákem, že jsem si jako cíl nestanovil už dávno dělat to, co mě baví nejvíce, co mi jde a na co jsem patřičně kvalifikován. Přátelé mí, umět x jazyků je zhola k ničemu, není-li člověk nadán obchodnicky, vadí mu otravovat lidi po telefonu, nebo není specialistou v činnosti spojené se zacházením s penězi.

A tak budu doufat, že se mi ozve pokud možno co nejvíce studentů violoncella a že mi vyjde nějaký konkurz a začnu konečně vydělávat hraním na nástroj, na který jsem si na cestu sem pořizoval letenku. Naštěstí nejsem materialistou, a tak mě nedostatek peněz ničí pouze ve chvílích, kdy mi působí neschopnost pořídit si nejzákladnější věci. Jakmile se toto změní, tak nebudu mít důvod k nářku, neboť ostatní, důležitější věci mám nebo jsou na dobré cestě. Když jsem byl středoškolákem a moje fascinace východními filozofiemi teprve začínala, vyčetl jsem z knih, že pro dosažení věcí je dobré radovat se ze samotné cesty. Není tomu jinak a jsem také rádza dílčí úspěchy, kterých se mi po té cestě dostává a které mi ukazují, že cesta je správná. Nezbláznil jsem se a na Nový rok pravděpodobně budu mít kocovinu jako každý jiný.

Já, býk a dva odkazy na Jáchyme, hoď ho do stroje! (kdo je najde, je vítězem)

Vánoční dárky. Kino, restaurace, koupit si něco hezkého na sebe. Parfémy, antiperspiranty a vše pro osobní hygienu. Hudební nástroje a jejich údržba. Nový obal na violoncello. Pořídit si reprobedny nebo sluchátka, ať nemusím hudbu poslouchat z notebooku bez basů. Nechat se ostříhat. Zajít si na výstavu, do divadla nebo na pivo s přáteli. Dobit si kredit v telefonu, nebo uzavřít s operátorem smlouvu. Knihy. Nakoupit jídlo, zaplatit dopravu a mít na nájem. Jen kdyby mi někdo povídal, že peníze nejsou zapotřebí, tak ať ví, kam dotyčného či dotyčnou pošlu.

Občas se zamyslím. Proces bolestivý a někdy až nepříjemný. Napadá mě, co tady vlastně dělám, proč tu jsem. Nepouštím se do větších akcí a tyto úvahy ponechávám o svém působení v Londýně, ne své pozemské existenci jako takové. Pracoval jsem jako prodavač v obchodě se sendviči, jako poskok v suši baru, jako telefonista v češtině a němčině, učil cello a němčinu, rozvážel sendviče, měl několik málo placených koncertů a přitom všem neustálé finanční potíže. Stojí to za to? Nebylo by bývalo lepší zůstat sedět v ČR, sehnat časem práci v oboru, učit si dál po jazykovkách a mít klid? Anebo by nebylo lepší si pár svých saků & paků (můj majetek se stále vejde kromě peřin a cella do jednoho kufru), kapitulovat a vrátit se do země, kterou stále tak nějak asi ještě pokládám za svou domovinu?

Asi ne. Je to pro mě zhola nemožné z několika důvodů, které nebudu rozebírat, protože jsou dost objektivní, obyčejné, praktické nebo zcela subjektivní. Občas mě spíš napadá zeptat se, proč jsem se do tohoto dobrodružství pustil. Londýn jsem si vybral z několika důvodů, multikulturní prostředí téměř prosté předsudků a mnoho možností vyžití mi vyhovuje i přes hluk velkoměsta, na který moc zvyklý nejsem, a svého výběru nelituji, i když bych k tomu mohl mít několik důvodů jako je počasí a strašlivá drahota. Z České republiky mě to táhlo dlouho, tak je dobře, že jsem udělal krok právě tímto směrem. Proč ale to vše? Kde se ve mě bere síla neustále to zkoušet dál a na této cestě setrvávat navzdory chvílím, kdy by bylo mnohem rozumější to vzdát?

Je jedna věc, která mě zde stále drží, které jsem ještě nedosáhl protože k ní je zapotřebí i finančních jistot (můj názor, moje zkušenost). Tou věcí je, nebojím se použít toho slova, svoboda. Chci žít v prostředí, ve kterém nebudu mít problém nacházet lidi, se kterými nacházím společnou řeč (to, že toto čtete znamená, že nejspíše mezi ně také patříte), mít příležitost projevit se jako hudebník, žít v prostředí, ve kterém mě rozčiluje méně věcí než v mé rodné zemi (kupodivu) žít spokojený život s tím, že budu dělat to, co mě doopravdy baví a v čem, myslím, jsem také dobrý. Myslím, že to celé za to úsilí stojí a díky podpoře svých nejbližších mám stále sílu v něm setrvávat.

Na Vánoce se do ČR nechystám, nemám totiž na cestu. V Anglii je kalamita, tak jsem si alespoň ušetřil problémy s odletem. Navíc je to už podruhé v řadě, kdy tyto svátky trávím mimo evropský kontinent, je to trošku škoda, ale jako takovou tragédii to zas nevnímám. Rodiče prominou.

Zdravé bagety, temno a islámská většina

Internet nám znovu spustili. Zas tak moc se toho za tu dobu asi nezměnilo. Stále dělám brigádu v obchodu s rychlým, byť světe div se zdravým, jídlem a po večerech hrávám po hospodách v Camdenu. Vzdal jsem honbu za prací, která mi nepřísluší a na kterou mě nikdo stejně nechce. Změna se stala na poli osobním. Kdo ví, ví.

Tento týden jsem dělal první pohovor na opravdovou práci. Opravdovou myslím něco jiného, než zabíjení času za minimální mzdu(výše zmíněný fast foodu, stejně jako před nějakou dobou opuštěný sushi bar) nebo něco, na co se mi ozvou, když zrovna budou potřebovat a na co se nemůžu příliš vázat (tlumočení).

Za svých studentských let jsem se vědomě vyhýbal učení po ZUŠkách. (Když teď nad tím přemýšlím, tak mě napadá, že jsem vlastně ani nikdy neměl přímo příležitost..) A tak mě nepřekvapilo, když na pozici učitele dětí pro "music service" jednoho z východolondýských obvodů byli vybráni uchazeči s více zkušenostmi v oboru. Jestli by mě neomezovalo při mých hráčských schopnostech učit malé děti tahat po prázdných strunách. Rozhodně méně než si cvičit pouze v čase volném od příležitostných a nekvalifikovaných prací, odvětil jsem. Porota se tvářila, že rozumí, myslím, že rozuměla, ale prostě vybrali zkušenější. Nezoufám, byl to první pohovor tohoto druhu a alespoň pro příště vím, na co se připravit. A naučil jsem se vázat kravatu. Dlouho jsem se tomu divnému hadru visícímu od krku bránil.

A tak mě nejpíše ještě nějakou dobu čeká šaškování v občerstvení, ve kterém, vida každodenní počet předmětů, které mi spadnou, nemám co dělat. Nicméně jsem snad na dobré cestě. Řady potenciálních i reálných soukromých studentů cella se rozšiřují.

Napadl sníh. A přesně podle předpovědi zkušenějších roztál. Blíží se Vánoce a ač některé části Londýna svítí jako každé evropské město (tady už svítí tak od čtyř, kdy denního světla pomálu), tak na jiných to poznat nejde. V té, ve které bydlím já, a ve které je většina obyvatel muslimská, to, že se blíží nějaký křesťanstký svátek, není poznat vůbec. Kde sehnat kapra ale už vím.