Sucho a dva hororové příběhy

Je sucho. Oficiálně a dlouhodobě. Neobvykle slunečné počasí uplynulých dvou let si odneslo daň v podobě kriticky snížených hladin podzemní vody Velké Británie. Tak je snad dobře, že si to anglické nebe v posledních dvou týdnech vynahrazuje. Naštěstí jsem se beztak rozhodl omezit hraní na ulici na minimum a raději se věnovat cvičení v klidu domova.

Příběh první:

Můj spolubydlící pracuje jako asistent učitele pro jednu agenturu. Ta mu každé ráno volá a posílá ho asistovat do různých škol po celém Londýně. Hlavně v poslední době pracoval ve dvou ve východním Londýně, které sdílejí stejného ředitele.

Toto pondělí hlídal páťáky během přestávky. Jedna skupinka si hrála s míčem v části hřiště, kde jsou míčové hry zakázány (dost obvyklý jev v obytných čtvrtích tohoto města), a tak je A, můj spolubydlící, šel napomenout a ať jdou jinam. Děti se ale záhy na zakázanou část hřiště i s míčem vrátily, a tak je A šel znovu napomenout. To se opakovalo několikrát a mému příteli zbývalo méně a méně trpělivosti. Nakonec se rozhodl dětem jednoduše míč sebrat, přičemž, aby na míč dosáhl, dvě děti zlehka odsunul.

O přestávce na oběd mu volali z ředitelny, ať se okamžitě dostaví. V ředitelně byly čtyři z neposlušných dětí a ředitel, který se ihned jal výslechu. Že je prý uhodil, tvrdily děti. Můj kamarád se pokusil vysvětlit, oč se jednalo, nicméně mu bylo sděleno, že okamžitě musí pryč. Zcela šokován a za dohledu (!) si šel pro své věci, byl vyveden a nevěřil, co se to stalo.

Čtyřem smradům, kteří měli být potrestáni za to, že neuposlechly pokynů učitele, nejen, že jejich chování prošlo. Docílili navíc ještě toho, že člověk, který neudělal nic špatně a který musí platit nájem a účty, byl na hodinu vyhozen. Ano, děti potřebují být chráněny, ale společnosti, která děti neumí trestat, naopak jim dává převahu nad dospělými, a nepěstuje v nich žádnou úctu k autoritám, se takto vržený boomerang vrátí šeredně. A už se vrací, ale jakoby to nikdo nechtěl chápat.

Agentura, která zaměstnává mého spolubydlícího ale naštěstí z tohoto incidentu větší závěry nedělala, a tak dnes má zkušební směnu v jiného škole.

Příběh druhý:


David Cameron a celá současná legislativa Spojeného království se netají tím, že chtějí podmínky pro pobyt cizinců ve své zemi zpřísnit. Proč ne, já mám na celou situaci svůj extrémní názor, ale jsem si dobře vědom, kde leží hranice reality. Nicméně mi stále někdy zůstává rozum stát nad bezprávím, které toto zpřísňování způsobuje.

Kamarádce mé milé, taktéž Japonce, končilo vízum. Ačkoliv je kvalifikovaná neurochiruržka, rozhodla se přihlásit se ještě na kurz angličtiny a zažádat si o vízum studentské. Mohlo by se zdát, že když tu nějakou dobu žila, měla by přece umět anglicky dobře a žádný kurz nepotřebuje. Není na mě, abych soudil, nicméně vízum dostala. Akorát jí to nové, studentské, vstoupilo v platnost několik týdnů potom, co jí to staré, pracovní, vypršelo. A tak odjela do Turecka na výlet, "backpacking", na čundr.

Při návratu na letišti (nevím na kterém londýnském se to odehrálo) se UKBA (UK Border Agency) ale moc nezamlouvaly její doklady. Vzali si ji do cely a po výslechu se rozhodli ji do Spojeného království nepustit. A nejen to. Byla okamžitě deportována do Japonska se zákazem se do UK vrátit 10 let. Veškerý majetek v bytě, na který má smlouvu a kde stále musí po dobu výpovědní lhůty platit nájem, musela nechat tak, jak jej opustila, když odjížděla do Turecka a školné na onen kurz plus poplatek za vízum jí taky nebude nikdo vracet. Zde je řeč o librách v čtyřmístných částkách!

Proč? Podle pohraničních úředníků měla ona Japonka štěstí, že jí dali to vízum předtím. Žádné diskuze, chyby ostatních úředníků z dob dřívějších nemůžou zůstat nenapraveny! Že by bylo bývalo stačilo ji odmítnout s vízem studentským a tak ji umožnit si naplánovat život a nezacházet s člověkem, který žádná pravidla neporušil, jako se zločinecem, asi nikomu nepřišlo důležité.

Nedokážu si představit "menšinu", která by ohrožovala britský trh práce a sociální systém méně než Japonci. Nicméně mezinárodní úmluvy jsou mezinárodní úmluvy, a tak tady může legálně vegetovat a po roce práce na stavbě pobírat sociální dávky kdejaký pobuda z Polska nebo Bulharska, ale jste-li z jakékoliv země mimo Evropu unii, počítejte, že s vámi možná bude zacházeno jako s kusem špíny.

Třetí jaro

A znovu se musím pozastavit nad tím, jak to letí. Jsou to dva roky a devět dní, co jsem sem připlul, rok a devět dní od toho, co jsem udělal bizarní pohovor na college a dva dny od toho, co jsem si poprvé tady v Hlavním městě zahrál s větším profesionálním hudebním tělesem.

Komorní orchestr sestavený z většinou z čerstvých absolventů Královské akademie, Královské college a podobných elitních škol. Někteří hráči jsou vynikající, někteří "pouze" dobří a všichni očividně zkušenější než já. Není to legrace, po dvou a půl letech hraní na ulici, hraní po hospodách s kapelami a celkové orchestrální abstinence se ocitnout v takovém souboru.

Konkurence tady v Londýně číhá na každém rohu a člověk si může být jist, že ať dělá cokoliv, tak se najde několik lidí, kteří to dělají lépe. To ale považuji za velmi užitečný stimul.

Zda se mi znovu ozvou je ve hvězdách, řekl bych že databáze vedoucího souboru čítá mnoho cellistu, nicméně považuji za úspěch vůbec to, že jsem s nimi vystupoval.

Kromě tohoto se mi diář plní někdy i placeným hraním a já se těším, že budu moct svému zatím jedinému pravidelnému zaměstnanci dát okázalé "fuck off" co nejdříve. Mám rád své studenty, mám rád své kolegy, ale náš šéf nechává mé srdce krvácet příliš.

Black White

Občas ani nevím, co je za den. Kdyby z většiny týdnů jako skály netrčely úterky a středy kdy se za ranní špičky přecpanou Overground a metrem kodrcám do college, ztratil bych téměř přehled. Ranní špička je zábavná. Člověk kvůli přeplněnosti vagónů někdy nastoupí až na třetí vlak, který přijede, a neví, koho by za zpoždění, se kterým se dostaví do práce, proklel. Není koho.

Nebudu se rozepisovat o tom, kolik toho mám a jak z toho nic nemám. Jak dřu bídu i když nemám volných dnů, jak ztrácím víru v lidské pokolení a jak se učím asertivitě.

Učím se jazz, když studenti nechodí, cvičím licky a různá cvičení na klavír a snažím se zahrát vše ve všech tóninách. Z těch černých a bílých kláves se mi motá hlava a někdy až doufám, že mě někdo vyruší a zachrání můj mozek před zavařením.

Jsem překvapen, že můj blog ještě někdo čte. Jsem ale rád, že si aspoň občas procvičím češtinu napsáním nějakých svých, řekněme, myšlenek. Čeká mě opět divoký kolotoč v rytmu klezmeru a spolupráce s Indy na severu Anglie dostává stále jasnějších kontur.

Slyšeli jste někdy o indickém čase? Nemyslím časové pásmu, ale pojetí času. Já taky ne, ale napadlo mě to a potvrdila mi to anglická sekretářka společnosti organizující ony koncerty. Shodli jsme se na tom, že taková věc existuje.

Indové mají pojetí času tak lineární, že člověk až žasne, kolik času lze promrhat neděláním vůbec ničeho. Nestěžuji si, zkoušky jsou velmi produktivní a to ostatní, co prožívám, mi alespoň pomáhá pochopit jak funguje indická hudba a proč tomu tak je.

Community Music

Už jsem zpátky skoro týden. V Itálii bylo dobře. Až na pohromu, kterou jsem způsobil na poslední den a o které se raději nebudu rozepisovat, byl tento "zájezd" nejen příjemný, ale v mnohém užitečný.

Jeden koncert v Trevisu, jeden ve Forte Marghera u Mestre, jeden přímo v Mestre a tři v Benátkách. Z toho jeden na karnevalu, překvapivě ze všech suverénně nejhorší. Zvuková zkouška, která proběhla za velmi podivných okolností, vyústila v situaci, ve které v Campo Santa Agnese stálo asi 300 lidí, kteří nás neslyšeli, jen viděli čtyři poskakující muzikanty. Celé to mohlo připomínat tragikomickou pantomimu. Kdo trošku zná problémy s ozvučováním, ví, jaký je problém na pódiu odhadnout, co vlastně slyší publikum.

Taky jsme spoustu času strávili ve studiu. K našemu velkému štěstí je akordeonista souboru taky zvukař, a tak jsme mohli nahrávat a zkoušet v pohodlí jeho domácího studia ve vesnici mezi Benátkami a Trevisem.

Možná je trávník souseda doopravdy zelenější. Nicméně si nemohu pomoct, ale mám pocit, že v Itálii přes veškeré ekonomické nesnáze uplynulých let hudebníci požívají alespoň nějakého respektu. Nikde se uměním nebohatne (alespoň tak nečiní samotní umělci), ale narozdíl od Londýna v této zemi nemají pořadatelé pocit, že hudebníkům prokazují laskavost tím, že je nechají hrát. To samo o sobě jsem považoval za velmi příjemnou změnu.

Hned po příjezdu a jednom jako vždy velmi plodném dni na college jsem odjel do Leedsu na dvoudenní zkoušení s Indy. Zkoušeli jsme u loutkáře, který vyrábí figuríny např. pro muzikály West Endu a jehož ateliéru dominuje obří napodobenina Margaret Thatcher. Brr!

Jsou v jednání koncerty a vypadá to nadějně. Kolikrát už ale mé hudební projekty tady v Londýně vypadaly "nadějně". Je snad rozdíl v tom, že celý projekt organizuje V, výborný houslista a flétnista z Chennai (neboli Mádrasu), profesionál, který nemá v plánu vymetat londýnské putyky a který pracuje pro společnost, která organizuje koncerty indické hudby po celé severní Anglii a že ředitelka této společnosti v tomto projektu zpívá. Snad ano.

Dost filzofování

Sněžilo. Tuto zimu zažívám české Vánoce na blátě a italský karneval pod sněhem. Pro Italy to je konec světa.

Máme za sebou první koncert v Benátkách a čeká nás nahrávání a dalších pár koncertů v okolí města na vodě a jeden přímo na karnevale. Venku, uvidíme, jestli nezmrzneme.

Krize je všude. Za ty bezmála čtyři roky, co jsem tu nebyl, se toho ale moc nezměnilo. Znovu si užívám italských stravovacích návyků, na dva týdny jsem upustil od své bezcukrové stravy a divím se, jak mi tu vše přijde levné. Ne moc, ale trošku. Dost na to, abych si připadal se svými librami bohatý. Aspoň na chvíli.

Ale k té krizi. Z pohledu muzikanta tady stejně jako v Londýně je čím dál tím méně práce, čím dál tím méně možností si hraním vydělat. Ještě tady ale, mám pocit, nezašel kapitalismus do tak zrůdných extrémů jako v Londýně. Těžko říct, trávník souseda je vždy zelenější, jak Italové říkají.

A ještě jednou ke krizi. Nejedná se o "celosvětovou krizi", ale spíš o přemísťování ekonomické převahy ze Západu na Východ? Opak toho, co se odehrávalo v šestnáctém století?

Dost filozofování. Ačkoliv má veřejnost pocit, že bohatství je v rukou Židů, je klezmer hudbou chudých. Hudbou bolesti a radosti současně, kterou obdivoval sám Šostakovič. Občas mě udivuje, kolik má společného s hudbou moravskou, a jak se svým "východoevropským" původem k této hudbě mám opravdu blíže než Italové nebo Angláni. I když cvičit musíme všichni.

Krátký příspěvek o stěhování 2

Tak je to tady. Dali jsme sbohem východnímu Londýnu a odstěhovali se do země nikoho mezi částmi New Cross a Peckham na jihovýchodě města. Zabydlujeme se, jde to pomalu, jsme tu všichni noví. Zato se nám splnil sen sdílet byt s přáteli a ne s lidmi, kteří si dali inzerát. Složení: my dva, italský kamarád se svojí australskou přítelkyní a spolubydlící z předešlého bytu, anglický Ir.

New Cross je domovem Goldsmiths University, která je zase almou mater nejednoho slavného umělce a houslistky a violistky kvarteta, se kterým jsem začal minulý týden hrát.

Peckham je zase prý v Londýně oblastí nejpestřejší co se etnického složení týče. Je to taky ale čtvrť, která je na cestě ke stejnému dvojsečnému štěstí jako Hackney, kde se z nechvalně proslulé chudé čtvrti stal domov umělců a bohémů, na které nalákaná střední vrstva vystřelila ceny nemovitostí do nebes. Kdo je pijavicí společnosti? "Underclass" na podpoře anebo "middle class", která svým dychtěním po dobrodružství vyhání nemajetné z jejich domovů?

Realitní makléři nám stále ještě život trošku komplikují. Jsem ale optimista a doufám, že vše dobře dopadnu, než se příští týden vydám na necelé dva týdny do Itálie. Nejedu na dovolenou.

Bude dobře

Život je těžký. Za ty bezmála dva roky jsem si už nejednou postěžoval. Stěhování se táhne jako s prominutím sopel a ubírá nám na energii i na čase více než by bylo zdrávo. Doufáme, že za týden touto dobou už bude dobře.

Tento týden jedna studentka na college na chodbě zavolala "Kde je ten běloch?". Můj kolega vyběhl z kanceláře a napomenul ji, že nesmí říkat, že někdo je "white". Že se takové výrazy ve škole neakceptují, že to je rasistické. Možná je dobré poznamenat, že studentka je černoška a profesor míšenec (takže ve většinově bílé společnosti taky vnímán jako černoch).

Napadlo mě, že to Britové s politickou korektností malinko přehání a že za pár let bude třeba nepřípustné říct: "Kde je ta ženská?", protože by to bylo považováno za sexistický výrok. Navíc takový přístup pouze prohloubí rozdíl mezi tím, co si lidi myslí a co říkají.

Na druhou stranu, říct o někom, že je "bílý" nebo "černý" s sebou stále nese důraz na něco, načež by důraz v ideální společnosti (která neexistuje) kladen být neměl.

Vtipné na tom celém je, že jsem se autorky onoho "rasistického" výroku ten samý den ráno zeptal, jestli ví, kdo to je Nina Simone. A ona, že ne. A já, že je dobrá zpěvačka. A ona, jestli je jazzová. A já že jo. A ona na to, jestli je černoška nebo běloška. A já jsem jí odpověděl, že černoška. A nikdo nikoho z rasismu neobvinil.

Musím se ale přiznat, že uvažovat stylem "černý jazzový muzikant=dobrý jazzový muzikant" je jako tvrdit, že černoši nejsou schopni hrát vážnou hudbu. Obojí je nepravdivé a vlastně rasistické tvrzení. Až lidem přestanou tyhle věci přicházet důležité, bude dobře. Proč mě ale tak láká Japonsko?

Mimochodem, onen profesor, o které jsem se zmiňoval, měl kdysi kapelu, která vydala několik poměrně úspěšných singlů a se kterou jel světové turné s Lenny Kravitzem. Ten pak po rozpadu kapely hostoval na jeho dalším albu. Tento můj kolega a kamarád sebou dvě dekády poté, co se octl blízko rockovému nebi, musí nechat orat a vláčet na zavšivené instituci v zavšiveném koutu východního Londýna.

Mnoho muzikantů, kteří by měli na růžích ustláno, věru není. Nezbývá, než na sobě pracovat a doufat, že jednou...