Community Music

Už jsem zpátky skoro týden. V Itálii bylo dobře. Až na pohromu, kterou jsem způsobil na poslední den a o které se raději nebudu rozepisovat, byl tento "zájezd" nejen příjemný, ale v mnohém užitečný.

Jeden koncert v Trevisu, jeden ve Forte Marghera u Mestre, jeden přímo v Mestre a tři v Benátkách. Z toho jeden na karnevalu, překvapivě ze všech suverénně nejhorší. Zvuková zkouška, která proběhla za velmi podivných okolností, vyústila v situaci, ve které v Campo Santa Agnese stálo asi 300 lidí, kteří nás neslyšeli, jen viděli čtyři poskakující muzikanty. Celé to mohlo připomínat tragikomickou pantomimu. Kdo trošku zná problémy s ozvučováním, ví, jaký je problém na pódiu odhadnout, co vlastně slyší publikum.

Taky jsme spoustu času strávili ve studiu. K našemu velkému štěstí je akordeonista souboru taky zvukař, a tak jsme mohli nahrávat a zkoušet v pohodlí jeho domácího studia ve vesnici mezi Benátkami a Trevisem.

Možná je trávník souseda doopravdy zelenější. Nicméně si nemohu pomoct, ale mám pocit, že v Itálii přes veškeré ekonomické nesnáze uplynulých let hudebníci požívají alespoň nějakého respektu. Nikde se uměním nebohatne (alespoň tak nečiní samotní umělci), ale narozdíl od Londýna v této zemi nemají pořadatelé pocit, že hudebníkům prokazují laskavost tím, že je nechají hrát. To samo o sobě jsem považoval za velmi příjemnou změnu.

Hned po příjezdu a jednom jako vždy velmi plodném dni na college jsem odjel do Leedsu na dvoudenní zkoušení s Indy. Zkoušeli jsme u loutkáře, který vyrábí figuríny např. pro muzikály West Endu a jehož ateliéru dominuje obří napodobenina Margaret Thatcher. Brr!

Jsou v jednání koncerty a vypadá to nadějně. Kolikrát už ale mé hudební projekty tady v Londýně vypadaly "nadějně". Je snad rozdíl v tom, že celý projekt organizuje V, výborný houslista a flétnista z Chennai (neboli Mádrasu), profesionál, který nemá v plánu vymetat londýnské putyky a který pracuje pro společnost, která organizuje koncerty indické hudby po celé severní Anglii a že ředitelka této společnosti v tomto projektu zpívá. Snad ano.

Dost filzofování

Sněžilo. Tuto zimu zažívám české Vánoce na blátě a italský karneval pod sněhem. Pro Italy to je konec světa.

Máme za sebou první koncert v Benátkách a čeká nás nahrávání a dalších pár koncertů v okolí města na vodě a jeden přímo na karnevale. Venku, uvidíme, jestli nezmrzneme.

Krize je všude. Za ty bezmála čtyři roky, co jsem tu nebyl, se toho ale moc nezměnilo. Znovu si užívám italských stravovacích návyků, na dva týdny jsem upustil od své bezcukrové stravy a divím se, jak mi tu vše přijde levné. Ne moc, ale trošku. Dost na to, abych si připadal se svými librami bohatý. Aspoň na chvíli.

Ale k té krizi. Z pohledu muzikanta tady stejně jako v Londýně je čím dál tím méně práce, čím dál tím méně možností si hraním vydělat. Ještě tady ale, mám pocit, nezašel kapitalismus do tak zrůdných extrémů jako v Londýně. Těžko říct, trávník souseda je vždy zelenější, jak Italové říkají.

A ještě jednou ke krizi. Nejedná se o "celosvětovou krizi", ale spíš o přemísťování ekonomické převahy ze Západu na Východ? Opak toho, co se odehrávalo v šestnáctém století?

Dost filozofování. Ačkoliv má veřejnost pocit, že bohatství je v rukou Židů, je klezmer hudbou chudých. Hudbou bolesti a radosti současně, kterou obdivoval sám Šostakovič. Občas mě udivuje, kolik má společného s hudbou moravskou, a jak se svým "východoevropským" původem k této hudbě mám opravdu blíže než Italové nebo Angláni. I když cvičit musíme všichni.

Krátký příspěvek o stěhování 2

Tak je to tady. Dali jsme sbohem východnímu Londýnu a odstěhovali se do země nikoho mezi částmi New Cross a Peckham na jihovýchodě města. Zabydlujeme se, jde to pomalu, jsme tu všichni noví. Zato se nám splnil sen sdílet byt s přáteli a ne s lidmi, kteří si dali inzerát. Složení: my dva, italský kamarád se svojí australskou přítelkyní a spolubydlící z předešlého bytu, anglický Ir.

New Cross je domovem Goldsmiths University, která je zase almou mater nejednoho slavného umělce a houslistky a violistky kvarteta, se kterým jsem začal minulý týden hrát.

Peckham je zase prý v Londýně oblastí nejpestřejší co se etnického složení týče. Je to taky ale čtvrť, která je na cestě ke stejnému dvojsečnému štěstí jako Hackney, kde se z nechvalně proslulé chudé čtvrti stal domov umělců a bohémů, na které nalákaná střední vrstva vystřelila ceny nemovitostí do nebes. Kdo je pijavicí společnosti? "Underclass" na podpoře anebo "middle class", která svým dychtěním po dobrodružství vyhání nemajetné z jejich domovů?

Realitní makléři nám stále ještě život trošku komplikují. Jsem ale optimista a doufám, že vše dobře dopadnu, než se příští týden vydám na necelé dva týdny do Itálie. Nejedu na dovolenou.

Bude dobře

Život je těžký. Za ty bezmála dva roky jsem si už nejednou postěžoval. Stěhování se táhne jako s prominutím sopel a ubírá nám na energii i na čase více než by bylo zdrávo. Doufáme, že za týden touto dobou už bude dobře.

Tento týden jedna studentka na college na chodbě zavolala "Kde je ten běloch?". Můj kolega vyběhl z kanceláře a napomenul ji, že nesmí říkat, že někdo je "white". Že se takové výrazy ve škole neakceptují, že to je rasistické. Možná je dobré poznamenat, že studentka je černoška a profesor míšenec (takže ve většinově bílé společnosti taky vnímán jako černoch).

Napadlo mě, že to Britové s politickou korektností malinko přehání a že za pár let bude třeba nepřípustné říct: "Kde je ta ženská?", protože by to bylo považováno za sexistický výrok. Navíc takový přístup pouze prohloubí rozdíl mezi tím, co si lidi myslí a co říkají.

Na druhou stranu, říct o někom, že je "bílý" nebo "černý" s sebou stále nese důraz na něco, načež by důraz v ideální společnosti (která neexistuje) kladen být neměl.

Vtipné na tom celém je, že jsem se autorky onoho "rasistického" výroku ten samý den ráno zeptal, jestli ví, kdo to je Nina Simone. A ona, že ne. A já, že je dobrá zpěvačka. A ona, jestli je jazzová. A já že jo. A ona na to, jestli je černoška nebo běloška. A já jsem jí odpověděl, že černoška. A nikdo nikoho z rasismu neobvinil.

Musím se ale přiznat, že uvažovat stylem "černý jazzový muzikant=dobrý jazzový muzikant" je jako tvrdit, že černoši nejsou schopni hrát vážnou hudbu. Obojí je nepravdivé a vlastně rasistické tvrzení. Až lidem přestanou tyhle věci přicházet důležité, bude dobře. Proč mě ale tak láká Japonsko?

Mimochodem, onen profesor, o které jsem se zmiňoval, měl kdysi kapelu, která vydala několik poměrně úspěšných singlů a se kterou jel světové turné s Lenny Kravitzem. Ten pak po rozpadu kapely hostoval na jeho dalším albu. Tento můj kolega a kamarád sebou dvě dekády poté, co se octl blízko rockovému nebi, musí nechat orat a vláčet na zavšivené instituci v zavšiveném koutu východního Londýna.

Mnoho muzikantů, kteří by měli na růžích ustláno, věru není. Nezbývá, než na sobě pracovat a doufat, že jednou...

Definitivní zánik

Je to těžké. Dokud člověk nezačne vydělávat jako průměrný bohatý člověk a nekoupí si vlastní, tak se bude pořád stěhovat. V současné době nám celé dny zaplňuje hledání, telefonování, dostavování se na schůzky a jedno zklamání za druhým. Prý, že hledat ve více lidech je snažší!

Doufám, že až si příště najdu několik chvilek na psaní blogu, tak už budu bydlet v novém, nebo budu vědět, kde budu bydlet a nebudu se těmto pošetilým třem odstavcům v nějakém zatím nezneškodněném squatu smát. Squatterům od letošních změn v legislativě tady v Londýně už prý pšenka nepokvete.

A taky jsem byl přijat do další hudební školy. Moc práce mi zatím nedali, ale beru to snad jako dobrý krok směrem pryč z college. Pokud se nám podaří sehnat nějaké pěkné místo ne dál od centra než jednu hodinu s přestupy a s nevysokým nájmem, tak budu mít pocit, že jsem do roku, který bude znamenat definitivní zánik mayské civilizace, vstoupil pravou nohou.

Anglická zima

Těšil jsem se. Byl jsem rád, že jsem se do ČR na svátku klidů a míru, nebo přejídání a opíjení, jak je libo, dostal. Akorát jsem svoji milou připravoval na "opravdovou" středoevropskou zimu a kde nic tu nic. Jinak byl výlet příjemný, setkání s přáteli někdy tak intenzivní, že jsem následující dopoledne trávil v agonii, ale co se dá dělat.

Nejel jsem do Ostravy ani do Brna a lidem ve městech, ve kterých jsem byl, a se kterými jsem se nesetkal se omlouvám. Den má ale bohužel pouze 24 hodin a i tak to bylo hektické. Mám velice tolerantní milou, a tak celý tento shon a setkávání se každý den s nespočtem nových tváří nesla dobře.

Hned po příjezdu se na mě svalují povinnosti. To je ale dobře, povinnosti znamenají práci a práce znamená výdělek. A výdělek znamená, že bude ještě líp. Hraní s Indy, Italy i anglickou písničkářkou, co hraje za doprovodu smyčcového kvartetu a perkusí, mi už pomalu plní diář. Hned po Novém roce mě pozvali k dalšímu pohovoru na učení. No a víc učení znamená více stálého výdělku a více zkušeností.

Před odjezdem do ČR jsme se zúčastnil gypsy jazz jam session v jihovýchodním Londýně vedené shodou okolností jedním vojvodinských Slovákem. Nikdy jsem si na skvělého jazzmana nehrál. Nicméně mi znovu došlo to, co už dávno vím, a připomíná mi to, že bych měl místo blogování jít cvičit.

Těžko se věří, že tomu už za pár měsíců budou dva roky, co tu jsem. Mám pocit, že teprve začínám. Že se rozkoukávám. Trvá to, ale je to na dobré cestě. Říkali mi, že to trvá dva roky. Už se vlastně živím jenom hudbou, takže to déle netrvalo. Kolik hudebníků se ale někdy dostane do situace, ve které si řeknou, že už je dobojováno a dělají přesně to, co chtějí a se vším jsou spokojeni?

Indi, Itali a Pythagoras

Od svého pseudbuddhistického blouznění na střední škole a společného vaření v kuchyni studentské ubytovny v Padově, kde jsem přebýval s několika Indy ve mě zájem o vzdálený Bhárát pouze dřímal. V, který učí se mnou na college, se rozhodl vzít mě s sebou na pouť za poznáním indické vážné hudby. To, že to vše znamená hrát placené koncerty, činí tuto veskrze duchovní záležitost ještě o něco příjemnější. Až po novém roce, ale už zkoušíme a máme za sebou i nějaké to nahrávání. Otevírá se mi před očima zcela nový fascinující svět.

A znovu tu je Ital F a s ním další Ital a zkoušíme klezmer. Taky jsem se rozhodl znovu začít brát hodiny violoncella. Vloni jsem při svém prvním pokusu dobývat svým hraním ulice Londýna potkal cellistku, která dělá to, co já, akorát mnohem lépe, a tak jsem rád, že jsem konečně narazil na někoho, od koho budu moct okoukávat, jak se hraje ten jazz a "world music" (nesnáším tento název, ale co se dá dělat) na ten samý nástroj co já.

Jazz je svoboda, domnívám se stále. Přesnější by asi bylo říct, že to je cesta ke svobodě. Sóla Charlieho Parkera zní velmi svobodně, ale při pohledu zblízka člověk zjistí, že to všechno má řád, nic není náhodné a a improvizace je mnohem méně volná, než by si nezasvěcený člověk mohl myslet. Vždyť Charlie cvičil několik let 14 hodin denně! Hudba sfér jednoduše nikdy nevzniká nahodile.