Kanji, téměř nekonečný boj o japonské znaky

Dal jsem si nelehký úkol. Šest znaků denně je opravdu výzva. Mám učebnici, která mi to celé naplánuje, takže stačí si k tomu každý den "jenom" hodinu, dvě sednout. Ovoce studium nese, všímám si, že psané japonštině rozumím čím dál lépe. Že jejich systém je ale tak akorát srozumitelný pro to, aby se jej rodilí mluvčí byli schopní naučit, a akorát dost šílený na to, aby cizinci téměř neměli šanci, se mi ale pouze potvrzuje. Pokud čtenáře nezajímá, jak to celé funguje, nechť nečte dál.

Znaky, o kterých je řeč, se nazývají kanji (čti "kandži"), jsou čínského původu a do jisté míry (byť ne v běžně užívaném jazyce) je používá korejština a do jisté doby je používala vietnamština. Za povšimnutí stojí, že všechny tyto tři jazyky nemají s jazyky čínskými kromě znaků a s nimi importovaného základu části slovní zásoby společného vůbec nic a jeden s druhým příbuzné taky vůbec nejsou. Lze říct, že si jsou podobné jako angličtina, maďarština, indonéština a swahilština, které také všechny používají stejné písmo.

Toto přirovnání ale nesedí zcela, neboť latinka je nositelem výslovnosti, zatímco znaky jsou nositelem významu. V ostatních jazycích používajících znaky mají snad výslovnost ustálenou, v japonštině to ale dosahuje největšího mozkové závity rvoucího extrému, kde nejenom se několik znaků může číst stejně, ale každý znak lze číst různě. Zní to šíleně. Je to šílené. Čím víc do tajů tohoto systému pronikám, tím víc mám pocit, že kdo tohle vymyslel byl buď génius, měl o kolečko navíc, anebo byl postaven před téměř nemožný úkol aplikovat systém šitý na míru čínštině jazyku, jehož základy a logika jsou zcela jiné.

V období Heian (Japonci mají historii rozdělenou na období, díky čemuž nemají ani ustálený letopočet, ale roky se počítají od začátku každého období. Letos je rok 23 období Heisei), tj konec 8. až konec 12. století, kdy vrcholil čínský vliv v Zemi vycházejícího slunce, vznikl systém japonského psaní, jak jej známe dnes. Japonští učenci se snažili čínský systém znaků naroubovat na japonštinu.

Potíží ale nastalo několik. Hlavní z nich patrně byla rozdílnost gramatik obou jazyků. Čínština jako jazyk čistě aglutinační nezná koncovky a partikule, jak je používá japonština. Tím pádem slabiky, které Japonci používají k vyjadřování vztahů mezi pojmy jako takovými, neměly čínský ekvivalent. Pro vyřešení tohoto problému byly vynalezena hlásková písma - hiragana a katakana. Historické využití obou písem by vydalo asi na další podobně dlouhý článek a upřímně řečeno o něm zas tak moc nevím. Dnes se každopádně hiragana používá pro vyjadřování právě gramatických jevů, jako jsou koncovky a partikule, zatímco katakana slouží zápisu slov cizího původu a zdůraznění výrazů, které by jinak byly psány hiraganou či kanji, čínskými znaky.

U těch začíná onen kámen úrazu. Naučit se dvě hlásková písma není až takový problém. Japonský hláskový systém je navíc mnohem jednodušší než třeba český, takže s troškou snahy je člověk po měsíci, dvou, za vodou. Jenže běda! Když se člověk takto připravený ocitne v centru dění, zjistí, že mu jeho pracně nabyté znalosti jsou k ničemu. Všechno se píše znaky!

Vyvstává otázka proč. Otázka místná. Proč, když mají písmo, kterým mluvený jazyk dokáží vyjádřit velmi jednoduše, tento systém používají pouze v knihách pro děti a křiklavých reklamách? (Proč mají písma dvě místo jednoho by mohla být další otázka, na kterou se ale nebudu snažit odpovědět). Proč si komplikovat život? Proč trápit děti a mládež po většinu doby studia, když vše, co řeknou, dokáží nějak zapsat po prvním roce školní docházky?

Když Japonci ve středověku importovali čínské znaky, importovaly s nimi i jejich čtení. Čtení různá, protože přicházela z různých částí Číny a v různých obdobích. A tak to, co by se vlastně dalo zapsat pouze jedním znakem plus příslušnou koncovkou a přečíst japonsky, čtením kunjomi, lze přečíst i čtením druhým, onjomi, původně čínským (i když pro Číňany dnes k nepoznání zkomoleným). Onjomi se navíc typický skládají, málokdy stojí o samotě. Znaky s různými čteními si ale stále zachovávají svůj význam a čtení původně lišící se v čínštině ve čtení japonském naopak splynula ve čtení stejná, takže by bez použití znaku nebylo lze význam jednoznačně vyjádřit.

Prakticky s každou nově naučenou složeninou je zapotřebí se naučit, který znak je onjomi a který kunjomi (kombinace jsou možné všeho druhu). A tak je zcela běžné, že se nedoukovy jako mně stane, že vidí nápis složený ze čtyř znaků, rozumí třem, podle čehož je schopen odhadnout význam, leč čtení pro něj zůstává tajemstvím, protože se dané znaky neučil v dané kombinaci, a tak neví, která z možností je platná právě v této složenině.

Japonci s tím problém očividně nemají. Celý systém jim přijde srozumitelný. Snad proto, že se svůj jazyk od mala učí vnímat v symbolech v Japonsku prakticky neexistuje dysgrafie. Jen my gajdžini můžeme čekat, až se nám mozek zavaří anebo mít hezký pocit z dobré vykonané práce, když si po letech studia můžeme přečíst novinový článek.